Dnes je to přesně rok, co jsem přišla o jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě. O člověka, který mě nenásilně formoval tím, jak poklidně si žil svůj obyčejný život. O člověka, který než aby moralizoval, kázal a zakazoval, nechal radši všechno svému přirozenému vývoji a víře ve zdravý rozum a úsudek každého člověka. O člověka, u kterého jsem cítila bezmeznou oboustrannou úctu a respekt.
A už rok mám pocit, že už to nejsem zcela úplně já – že jsem přišla o svojí druhou půlku.
Byl (a pořád je) pro mě tím, …
… kdo mi jako malé vytvářel na hlavě nejrůznější/nejhrůznější účesy, vyzvedával ve školce a vozil mě pak domů v golfáči.
… kdo mě nechával stavět bunkry po celém domě, chodit bosa z venku do domu a z domu ven nebo si pouštět tátovy staré vinylové desky na maximální hlasitost.
… díky kterému jsem pochopila, že nic není problém udělat, vyrobit či opravit svépomocí doma.
… kdo mě naučil pěstovat si vlastní bylinky, ovoce a zeleninu a vlastně i vařit, a byl vždycky moje kuchařská pohotovost na telefonu.
… kdo celý život pil turka pořád z jednoho a toho samého hrníčku a marně se mě snažil naučit skromnosti.
… kdo mi uměl dobře poradit, ale nikdy mi neříkal, co mám nebo nemám dělat. A až s odstupem času se mi přiznal, že s ne všemi mými kroky souhlasil - ale musel mě přeci nechat, abych si na to přišla sama.
… kdo se nebál říct, bez jakékoli arogance, druhému do očí svůj názor a stát si za svým rozhodnutím. Byl svých názorech pevný a jistý, ale nikdy je nikomu nevnucoval.
… díky kterému mám svůj sarkastický humor a ironii.
… kdo se mi snažil vetknout, že je vždycky lepší se zdržet debaty, než se pohádat.
… kdo je mi vzorem pro svou pokoru, spolehlivost a spravedlnost vůči ostatním.
… díky komu si umím udržet úsměv na rtech a nadhled při vypjatých situacích.
… kdo nikdy nesoudil a nehodnotil ostatní lidi.
… kdo nelhal, neklamal, nepodváděl, nikam se nevnucoval, po nikom nic nechtěl...
… kdo nad mojí naivitou a neznalostmi jen mával rukou a s úsměvem říkal, že žádný učený z nebe ještě nespadl.
… díky komu si v období nejvyššího vypětí sama pro sebe říkám „jeho věty“ - „ono se to taky neposere“, „co teď a co potom?“ nebo „hlavně žádnej kvalt!“
... na koho si vždycky vzpomenu, když koukám do mísy s náplní a šlehám elektrickým šlehačem pěnu – díky ráznému plesknutí přes ruce, když jsem v dětství oddělávala metly dřív, než jsem přístroj vytáhla ze zásuvky.
… kdo pekl nejlepší ořechový dort na světě!
… u koho mělo všechno svůj poklidný domácí řád, byla jsem tam vždycky vítána a věděla jsem, že co je jeho, je i moje.
Dnes je to přesně rok, co mi umřel můj děda.