středa 17. června 2015

Mám ráda „dělání pořádku“

Vyrůstala jsem v rodině, kde se uklízelo skoro nonstop – většina víkendů (kdy jsme si mohli užít spoustu zábavy na výletech) padlo právě na to. Od té doby skoro nesnáším slovo úklid – proč by ta samá činnosti nešla nazvat třeba „dělání pořádku“? Hned by se na to spousta lidí dívalo pozitivněji. Jako já.


Dřív jsem si myslela, že uklízím často kvůli tomu, že se to tak prostě musí (pozůstatek z dětství), pak jsem měla období, kdy jsem uklízela pro někoho – aby byl spokojený, to pak vystřídalo období, kdy jsem uklízela pro sebe – abych byla spokojená já a teprve až před nedávnem jsem zjistila, že uklízím ráda, prostě proto že mám ráda tu činnost a čisté prostředí po ní je pro mě vlastně jen takový malý benefit. 

Při „dělání pořádku“ se dá totiž skvěle pročistit hlava a vypnout od každodenních starostí (nebo si v duchu napsat tento článek :)). Neříkám, že bych uklízela nějak často, ale když se do toho už konečně dám, je to pro mě něco jako obřad – nevynechám jediné místečko a užívám si pocit, kdy vidím, že mi pod rukama mizí skutečný nepořádek. A taky tu můžu dosyta používat své motto – když už něco dělám, tak to udělám pořádně! 

Popravdě, patřím k těm lidem, kteří dřív než začnou něco vysávat, nejdřív odpoutají hadici luxu a dokonale nejdříve očistí nejdřív samotný vysavač. To samé s hadrem na vytírání – před samotnou očistou (a ano – samozřejmě i po ní) hadr pečlivě v ruce vyperu. Jak bych mohla něco vyčistit se špinavým náčiním?

Jsem nadšenec do různých barev houbiček na čištění. Červená je vždycky na nádobí, fialová na koupelnu, oranžová na záchod a zelená na balkon. S tím souvisí u různé množství a druhy hadříků (všechny pečlivě složeny a uloženy ve své krabičce) – je samozřejmostí, že na balkon a do bytu používám dva různé hadry, odlišné mám i hadříky na prach či na sklo a vše jsem dotáhla k naprosté dokonalosti s pořízením hadříku pouze k použití s přípravkem na nerezové povrchy. 

Ač nejsem moc velký fanda do vytírání, podlahu na balkoně a v koupelně umývám pro jistotu hned dvakrát – s malou přestávkou na výměnu vody a vyprání hadru. Zato strašně ráda luxuju! Sledovat jednotlivé drobky, smítka, vlasy a chuchvalce prachu jak jistojistě mizí v nenávratnu kdesi ve spárách černého netvora je tak fajn pocit!

Když už se konečně někdy pustím do luxování postele, celý rituál začínám na kolenou, kdy vysávám nejdřív všechen nepořádek pod postelí, pak vyházím všechno z úložného prostoru a uklidím ten – a až poté se spokojeně dám do čištění matrace. 

Jsem nadšená, když konečně nadejde ten správný čas a já můžu vyměnit osvěžovač vzduchu v záchodové míse nebo doplnit tekuté mýdlo do dózičky na umyvadle. Strašně ráda peru – miluju vůni čerstvě vypraného prádla a jeho věšení na sušák beru něco jako malý rituál. 

Ráda se také starám a čistím nejrůznější malé věci (až by šlo říct i zbytečnosti). Když u mě nedávno byla kamarádka a půjčovala si můj toastovač, byla jsem v sedmém nebi, když si myslela, že ho mám skoro nový, až ho používám docela často už skoro 3 roky. 

Ale aby bylo jasno – i když nepořádek ráda uklízím, o to radši ho i vytvářím. Nepoužívám dezertní talířky a drobečky z jídla nechávám svému osudu, vlasy, které nacházím všude možně po bytě, nesbírám a nevyhazuju je do koše, ale nonšalantně je smetávám hřbetem ruky směrem k zemi, miluju chaos, kdy se bezradně probírám horami papírů a hledám přesně ten, který jsem ráno držela v ruce, nerada se pořád obouvám a ráda chodím bosa, a tak se nežinýruji nějakým přezouváním při přechodu mezi balkonem a bytem nebo mezi bytem a exteriérem. 

Návštěvy nabádám, aby se nezouvaly – však já sama to skoro nedělám. A když mi někdo začne drobit do postele, sice naoko halekám, že mi dělá bordel, ve skrytu duše ale nadšeně pozoruji každý drobeček a tetelím se blahem, kolik že toho budu muset pak vyluxovat! 

Jinými slovy – už se cítím natolik dospěle, že se nestydím přiznat, že mám opravdu ráda „dělání pořádku“ a už jsem natolik rozumná, abych pochopila, že ne každý je stejný nadšenec jako já.