pondělí 4. května 2015

Jaký by byl můj život bez Hercula Poirota?

Každý máme své oblíbené hrdiny. Vysněné v našich představách, popsané na stránkách knih nebo zfilmované na televizních obrazovkách. Každý s někým sympatizujeme, obdivujeme ho a fandíme mu. Já miluju Hercula Poirota.
 

Už v pubertě, když se v televizi byť jen mihnul jeho uhlově černý navoskovaný knírek, jsem se automatiky přesunula k obrazovce a společně s ním pátrala po zločincích.

Je to můj vzor společenského chování, loajality, elegance a rovných zad. Je pro mě jasným ztělesněním disciplíny a, jak i on sám říká, systematičnosti. Vstává brzo ráno, aby se stihl dokonale upravit, a dělá mu radost, že může škodolibě budit svého věrného „společníka“ Hastingse.
 
Obdivuju, jak lehce dokáže zapříst rozhovor s kýmkoli a udržet si takové dekórum, že pravý vrah nikdy nepozná, že o něm už Hercule ví. Klade jednoduché a někdy zcela nezajímavé otázky, ze kterých ale většinou ihned pozná podstatu člověka. Kéž bych to také tak dokonale uměla.
 
Je vlastenec - hrdě se hlásí ke své zemi, Belgii, stejně jako já k Praze. Je pedant – na svém bankovním účtu nechává vždy přesně 444 liber.  A je putničkář – všechny předměty mají u něho vždycky právě jedno správné místo a v cizím prostředí má neodolatelnou potřebu všechny předměty vyrovnávat do řady, obracet je a nebo je vycentralizovávat.
 
Umí rychle předelegovávat úkoly a vždy pozná, kdo se k čemu nejlépe hodí.  Velice často si nechává vytáčet telefon někým jiným, vždy ve správný čas pokyne svému společníkovi, aby na něj zaplatil tuzér a do auta nastupuje zásadně až poté, comu jeho řidič otevře dveře.
 
Líbí se mi, že používá vyloženě úsporné gesta a nikdy nevykonává jakékoliv sportovní pohyby. Miluje svůj bylinný té a hovězí s ledvinkami a nesnáší anglické snídaně a cokoli dietního.
 
Hrdě (snad  až trochu moc) o sobě za všech okolností prohlašuje, že to on je ten nejvýznamnější detektiv a tón tohoto sdělení upravuje vždy dle situace – umí to sdělit jak s flirtovně nakrčeným obočím a laškovně nadzvednutým knírkem, tak i s ledovým klidem a pohledem schopným snad i zabíjet. On je prostě o svých kvalitách a schopnostech bytostně přesvědčený – sám věří, že je nejlepší a nikdy se o tom neopomene zmínit, protože jeho egu dělá každá pochvala a lichotky moc dobře.
 
Fascinuje mě, že když dostane šek s vyloženě přemrštěnou částkou, vůbec se nezastydí a okomentuje to slovy „byli ke mně až příliš štědří“, ale bez jakýchkoli výčitek ho ihned pošle do své banky k proplacení.
 
Má spousty přátel ve všech společenských kruzích – pochopitelně však upřednostňuje ty majetnější. Bez mrknutí oka umí přijímat pozvání na večeři, do divadla či na námořní plavbu. Vůbec žádný problém mu nedělá ani skutečnost, že se musí bleskurychle sbalit a přijmout pozvání nějakého váženého a bohatého člověka, aby se na několik týdnů zabydlel v jeho domě a byl jeho hostem.  Nebojí se využít pohostinnosti jiných lidí ani do té míry, že s sebou vždycky protlačí i Hastingse. Je až s podivem, že je všude vítán.
 
A na závěr? To je právě to nejlepší. Vždycky si nechává svá tajemství pouze a výhradně pro sebe. Nikdy neřekne všechno. A to dokonce ani na samotný konec, kdy se všechny podezřelé osoby shromáždí do jedné místnosti, a kdy se už nevyhnutelně blíží okamžik odhalení vraha. Ne, on si ve svých tajemstvích libuje a miluje je. A jako vysvětlení ..  jen roztomile nakrčí knírek :)
 
Nene, můj život si bez Hercula Poirota nedokážu ani představit.
 
Už teď mám pocit, že kdesi z dáli slyším malé cupitavé krůčky jeho lakýrek doprovázených jemnými údery hůlky o  zem, a celé jako by to bylo zalité saxofonovým éterem…