pondělí 30. června 2014

Nevidomost

O víkendu jsem byla na Neviditelné výstavě. Na hodinku jsem se ponořila do naprosté tmy a snažila se řídit jen svými smysly. Provádějící Petr nás nabádal, ať si všechno pořádně „prohlédneme“. 
 

Během prohlídky všechno vysvětloval a komentoval a zdálo se, že je mnohem víc nad věcí, než my (i když věděl, že za pár desítek minut to budeme my, kteří zase všechno uvidí). Na konci prohlídky jsme seděli na baru a Petr nenuceně povídal o sobě, své manželce, dcerce i práci až všem přišlo, že vede úplně normální život.
Když jsem přijela domů, v hlavě se mi honily myšlenky na uplynulý den.

Odpoledne jsem byla v nemocnici navštívit svojí babičku, která upadla a rozdrtila si levý loket a levý krček v noze. Lékaři jí nechtěli operovat, protože kvůli špatnému srdci bylo nízké procento naděje, že se z narkózy probudí. (mimo jiné, babička ležela na pokoji se ženou, kterou postřelili, a kterou 24 hodin denně hlídali policisti). V podvečer jsem stála tváří v tvář naprosté slepotě a uvědomění své bezmocnosti. A večer ve vlaku jsem poslouchala rozhovor dvou cizích lidí, kdy jedna žena s dcerkou po boku vyprávěla, jak se vdala do Ameriky, jak strašně dlouho prosila manžela, aby se po narození miminka přesunuli do Čech a jak ho ani ne půl roku po přestěhování srazilo a auto a on zemřel.

Musela jsem si přiznat, že my (my všichni) vlastně neznáme, nebo lépe řečeno, nevidíme problémy. Všechno co je v pořádku bereme jako samozřejmost, a všechno co je "životní" bereme jako nějakou smutnou anomálii, kterou se snažíme nevidět. Nechceme ji vidět.
    

 
Naším největším problémem je výběr letní dovolené, dokonalé sladění dnešního outfitu a úvaha, zda filet z lososa za 240,-- není už moc drahý.  Čteme knihy o prokrastinaci, abychom si rozšířili obzory o všech našich možnostech, kterých v drtivé většině stejně nevyužijeme. Máme na výběr z tolika činností, že uvažujeme o hodnotě našeho volného času, přičemž ho spoustu vyplýtváme při výpočtu této hodnoty. Čas strávený pomocí ostatním lidem pro nás znamená jen pár vteřin na vyťukání dárcovské smsky, po jejíž odeslání se najednou cítíme důležitěji a hned to sdílíme na Facebook či Instagram. Snažíme se každý den sledovat hlavní zprávy, abychom byli v obraze, ale přitom nevíme, jaká dramata se dějí vedle u sousedů.

Člověku pak přijde, že ti nevidomí "vidí" ze skutečného života více než my.



čtvrtek 26. června 2014

10 výhod velkého zadku

Dnešní článek Vás zaručeně rozesměje. Teda, mě aspoň rozesmíval, když jsem toto desatero vymýšlela. Abych pravdu řekla, tak ani nevím, jak to vzniklo, ale najednou jsem se přistihla, že vymýšlím důvody a situace, ve kterých je vlastně fajn mít zadek o něco větší než je aktuální "norma".


Možná si říkáte, že je to trochu alibismus, a možná že máte i tak trochu pravdu. To nic ale nemění na skutečnosti, že nějaké činnosti jsou prostě s velkým zadkem lepší/snadnější.

1. Nebolí nás, když sedíme na něčem tvrdém, hranatém či ostrém.

2. Na baru ve frontě na drink nás každý pozná i zezadu.

3. Nikdo si o nás neudělá modřiny - např. při sezení na klíně.

4. Injekce do zadku skoro ani necítíme a sestřička má s námi snažší práci.

5. V neustlané posteli si nás nejde splést s rozházenou dekou. 

6. Je nás za co chytit a při výprasku je skoro nemožné trefit vedle.

7. Náš zadek je vděčným tématem pro naše sokyně.

8. Rychleji a jednoduššeji uděláme pořádné vlny ve vaně.  

9. Při pádu díky posunutému těžišti padáme vždycky do měkkého.

10. V autě máme o airbag navíc. A zdarma!



úterý 24. června 2014

Nezapomínat na čich!

Všimli jste si, že všechny pozitivní a radostné věci, se snaží na sebe upoutat pozornost především díky útoku na naše smysly? Speciálně pak na oči, sluch a chuť.


Všude kolem nás jsou tisíce fotek, které nás chtějí nalákat na úplně jiný svět a jsou v počítači upravené k naprosté dokonalosti. Tóny navozující euforii, že se jakoby vznášíme kdesi v meziprostoru a můžeme a dokážeme skoro vše. Jídelní lístky jsou plné přepychových pokrmů, které nám už při jejich čtení evokují šťastný pocit, jenž budeme zažívat, až před námi dané jídlo bude ležet na stole.

Přijde mi, že se v těch všech esoterických a marketingových tricích zapomíná na čich.

Takže jsem se zamyslela – jaké vůně ve mě vzbuzují pocit blaha?

  • čerstvě ořezaná tužka
  • pánský šampón
  • lístky máty
  • právě upečené vanilkové rohlíčky
  • Lamborigini prestigio
  • vůně po sexu
  • čerstvý grep nebo žlutý meloun
  • stará vázaná kniha
  • pražená káva
  • právě zasychající lak na nehty
  • Ajax floral fiesta 
  • fialky
  • grilované maso
  • vzduch po bouřce



středa 11. června 2014

Asi zhubnu - díky ústní vodě

Dnes se mi stalo něco nepředstavitelného - podívala jsem se na lákavé čokoládovo-karamelové bonbony a v duchu jsem si už dala souhlas, že si jeden vezmu. Pak jsem ale zjistila, že na ně vůbec nemám chuť.


Minulý týden jsem si na doporučení lékaře kvůli aftům koupila v lékárně ústní vodu - musela obsahovat 0,2 % roztoku chlorhexidin-diglukonátu. Nebyla jsem moc nadšená, protože ústní vody typu Listerine jsou pro mě něco úplně nesnesitelného, ale naštěstí jsem zjistila jsem že tato  tak agresivní. 

A je pravda, že afty se mi jako zázrakem ztratily, ale dostavilo se i něco jiného - přešla mě chuť na jakékoli mňamky, kterých si jinak během dne dopřávám víc než dost.

Včera jsem například odolala luxusní pistáciové chalvě a dnes již zmiňovaným karamelovým pozlátkám.

Už jsem se začala radovat, že se můj problém z větší části vyřešil sám od sebe - to bych se ale neměla podívat do příbalového letáku a zjistit, že by se voda neměla používat déle jak měsíc v kuse.. 

Takže se velký comeback asi zase konat nebude.


pátek 6. června 2014

Babiččina moudrost

Jedna z mých babiček mi neustále dává nějaké „důležité“ rady do života. Například, že je nutné utěrky a ručníky každý týden vyvařovat, aby se zahubily všechny bakterie, že nemám používat tekuté mýdlo, ale tuhé, že používání tamponů je škodlivé zdraví, že je největší čas si najít už toho pravého ženicha a že všechna moudrost světa se dá vyčíst v Bibli.


Abych pravdu řekla, tak všechny její životní zkušenosti pouštím jedním uchem sem a druhým tam. Jedna z jejích rad mi ale opravdu v paměti zůstala a poslední rok mi přichází na mysl mnohem častěji, než bych chtěla - „není tak podstatné si najít muže, kterého bys nad všechno na světě milovala. Spokojené manželství budeš mít, když on si tě bude milovat mnohem víc, než ty jeho.“ (citováno přesně)
 
Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli je vůbec reálné někoho takového vůbec najít a ještě delší dobu jsem uvažovala nad tím, zda je vůbec košer se takhle chovat k někomu, s kým bych teoreticky měla vydržet ve šťastném soužití až do smrti. Nepřijde mi to vůbec fér.

Když teď nad tím přemýšlím, tak vlastně nemůžu posoudit, jaké měla s tímto přístupem manželství. Děda zemřel v době, kdy jsem byla ještě relativně malá, ale babička o něm vždy mluví se slzami v očích - těžko říct, jestli je to pouze sentimentem, mnohaletým přikrášlováním či sebelítostí nad svou samotou. 
Největší paradox pro mě ale je, že já vlastně ani nevím, jaká z vět z babiččina sloganu je pro mě více nepředstavitelná…