čtvrtek 29. května 2014

O dešti, kufru a vánočních světýlcích

Včera v 86ti letech zemřela americká básnířka, spisovatelka a aktivistka Maya Angelou. I přes tuto první teatrální větu, nebudu lhát, že jsem ihned po zjištění této smutné zprávy upadla do oplakávací letargie - včera jsem totiž o Maye slyšela poprvé. Televizní spot bych vzhledem k pozdě nočním / či brzce ranním hodinám asi okamžitě pustila z hlavy, kdyby reportáž nekončila jejím zajímavým citátem. Maya byla prý přesvědčená o tom, že o člověku vypovídají 3 základní věci: jak zvládne deštivý den, ztracený kuft a zamotaná světýlka na vánočním stromku. 


Až to tohoto okamžiku jsem si totiž o sobě myslela, že jsem docela dobrá. V tu chvíli jsem si ale sama sebe přestavila ve všech třech možných situacích a polilo mě horko. Těžko bych totiž vymyslela lepší příklady, během kterých byl byla hysteričtější - já prostě nesnesu, když mi něco nejde nebo to není podle mých představ a nemůžu to navíc nijak ovlivnit (což v podstatě splňují všechny kategorie).

Dnešní propršený den jsem například - ano řekněme si to na rovinu - celý proprokrastinovala. Celé moje celodenní úsilí by se dalo při troše snahy provést za cca 2 hodinky a to ani nemluvím o tom, že jsem 80 % z toho, co jsem nakonec fakticky udělala, ani dělat nemusela. A k tomu, co jsem měla naplánovaného na celý den, jsem se ani do této večerní hodiny nějak nedostala. Bubnování dešťových kapek do okeních tabulek mě prostě nějak uspávalo. Místo toho jsem si ale samožřejmě nenechala ujít nově stažený díl Hercula Poirota z loňské série..

Kdybyste se mě zeptali, proč vlastně nijak do zahraničí moc nejezdím a proč bych v životě někam do zahraničí nejela sama, moje odpověď je cca už 10 let pořád stejná - "bojím se, že by se mi po cestě ztratil kufr". A (kupodivu) to není jedna z mých všudepřítomných výmluv. Nedovedu si představit asi nic depresivnějšího - prostě se bojím, že zůstanu sama trčet v cizím městě, s cizími lidmi a pravděpodobně na cizí policejní stanici nebo velvyslanectví, protože bych se bála od těchto "jistých" institucích nějak vzdálit. A to ani nemluvím, že bych současně s kufrem ztratila svoje "štastné" kalhotky nebo svůj odstín make-upu.

A k třetímu se netřeba asi ani vyjadřovat - nasoukání stromku do stojanu a jeho ověšení světýlkama je přece "chlapská" práce. Pak teprve nastupuju jemná ženská estetická ruka, která zdobením pozvedne úroveň stromku o level výš. Což ale přece neznamená, že musí být světýlka zavěšená křivě nebo dokonce zamotaná!

Když bych to tak nějak shrnula jsem líná obtlouslá hysterka mající sklony k perfektcionismu, díky kterému buzeruje všechny ostatní. Z čehož jasně vyplývá, že podle pravidel Mayi se já rozhodně posuzovat nebudu (ale nezastírám, že je možná někdy využiju při charakteristice někoho jiného). I když - jak jsem si řekla - to není všechno. Já jsem v tomhle úplně propadla, ale i tak si o sobě pořád myslím, že jsem docela dobrá. I když mě ta myšlenka nahlodala víc, než by měla.

Nakonec jsem ale hodila všechny ty deštíky, kufry a světýlka za hlavu a rozhodla jsem se, že se postupem času pokusím si vytvořit vlastní seznam priorit, podle kterých budu lidi odhadovat já (a podle kterého bych z toho vyšla alespoň o trochu lépe). A kdo ví, možná, že tam smysluplné využití uplakaného dne nakonec opravdu bude..



7 komentářů:

  1. Moc to všechno řešíš, Jančii. Den je uplakaný jenom venku a zaleží na tom, jakou harmonii si ty v ten čas vytvoříš v nitru.
    O Vánocích s Tebou nelze polemizovat, protože je prostě obecně nemusíš.
    A, upřímně, bát se jezdit do zahraničí kvůli tomu, že se někde ztratí Tvůj kufr, je podle mě prostě.. hloupé :)

    Takže ano, hoď to za hlavu, uber v tom, co řešit netřeba a soustřeď se na podstatné. Teď: získání diplomu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vždycky všechno řeším :)
      Kdo nic neřeší, nic nevyřeší :) - a nebo nedělá už vůbec nic :)

      J.

      Vymazat
  2. Souhlas s komentářem zde :) Jak Tě možná už taky napadlo, do svého vlastního seznamu si zařaď i schopnost sebekritiky, protože v té vynikáš a dnes si dokáže přiznat pravdu o sobě samých málo lidí. Je dobře, že to bereš pořád s nadhledem, ale slůvko "docela" klidně nahraď slovem "dost", protože jsi dost dobrá.. A neber to ode mne jako kompliment, ale jako fakt;) Doufám, že to víš. A jednou za čas proprokrastinovat den (jak jsi výstižně napsala) není hřích, každý to občas děláme, abychom se z toho kolotoče kolem nezbláznili. :) Míša R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míši, dík za podporu! :)
      Kdyby to bylo jen kvůli jednomu proprokrastinovanému dni, tak ok :) ale poslední dobou jich je nějak moc:)

      Ale dala jsem na tebe: http://scontent-a.cdninstagram.com/hphotos-prn/t51.2885-15/10401716_650531798333911_1077078888_n.jpg

      Díky :)

      Vymazat
  3. Jsi dost dobrá, to ano Jančii. Nejen proto si mi taky imponovala, a co si budeme povídat, imponuješ mi stále. Ale přesně jak si psala, chtít po ostatních to, za co Ty sama bičuješ sebe a popoháníš se, dobré není. Nastavme si zrcadlo (jak s oblibou říkáš): když někdo popichuje k něčemu Tebe, tak se ježíš.

    Nicméně, schrňme to. Žena, o které si psala, byla dozajista poetka, když napsala, co napsala o dělení lidí, ale je to řazení ne jinak, než infantilní a spiš maji zaujmout posluchače čtenáře. I když je mi jasné, že Tvoji malou něžnou duši to zaujalo :)

    OdpovědětVymazat
  4. To se tak pěkně četlo. Ani nevím, jaký komentář tady zanechat, aby to nevypadalo pod tímhle článkem hloupě. Jen prostě, hrozně ráda se sem vracím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je tak hezký! :)
      Děkuji mnohokrát a těším se na další "vracení" :)

      Vymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)