čtvrtek 29. května 2014

O dešti, kufru a vánočních světýlcích

Včera v 86ti letech zemřela americká básnířka, spisovatelka a aktivistka Maya Angelou. I přes tuto první teatrální větu, nebudu lhát, že jsem ihned po zjištění této smutné zprávy upadla do oplakávací letargie - včera jsem totiž o Maye slyšela poprvé. Televizní spot bych vzhledem k pozdě nočním / či brzce ranním hodinám asi okamžitě pustila z hlavy, kdyby reportáž nekončila jejím zajímavým citátem. Maya byla prý přesvědčená o tom, že o člověku vypovídají 3 základní věci: jak zvládne deštivý den, ztracený kuft a zamotaná světýlka na vánočním stromku. 


Až to tohoto okamžiku jsem si totiž o sobě myslela, že jsem docela dobrá. V tu chvíli jsem si ale sama sebe přestavila ve všech třech možných situacích a polilo mě horko. Těžko bych totiž vymyslela lepší příklady, během kterých byl byla hysteričtější - já prostě nesnesu, když mi něco nejde nebo to není podle mých představ a nemůžu to navíc nijak ovlivnit (což v podstatě splňují všechny kategorie).

Dnešní propršený den jsem například - ano řekněme si to na rovinu - celý proprokrastinovala. Celé moje celodenní úsilí by se dalo při troše snahy provést za cca 2 hodinky a to ani nemluvím o tom, že jsem 80 % z toho, co jsem nakonec fakticky udělala, ani dělat nemusela. A k tomu, co jsem měla naplánovaného na celý den, jsem se ani do této večerní hodiny nějak nedostala. Bubnování dešťových kapek do okeních tabulek mě prostě nějak uspávalo. Místo toho jsem si ale samožřejmě nenechala ujít nově stažený díl Hercula Poirota z loňské série..

Kdybyste se mě zeptali, proč vlastně nijak do zahraničí moc nejezdím a proč bych v životě někam do zahraničí nejela sama, moje odpověď je cca už 10 let pořád stejná - "bojím se, že by se mi po cestě ztratil kufr". A (kupodivu) to není jedna z mých všudepřítomných výmluv. Nedovedu si představit asi nic depresivnějšího - prostě se bojím, že zůstanu sama trčet v cizím městě, s cizími lidmi a pravděpodobně na cizí policejní stanici nebo velvyslanectví, protože bych se bála od těchto "jistých" institucích nějak vzdálit. A to ani nemluvím, že bych současně s kufrem ztratila svoje "štastné" kalhotky nebo svůj odstín make-upu.

A k třetímu se netřeba asi ani vyjadřovat - nasoukání stromku do stojanu a jeho ověšení světýlkama je přece "chlapská" práce. Pak teprve nastupuju jemná ženská estetická ruka, která zdobením pozvedne úroveň stromku o level výš. Což ale přece neznamená, že musí být světýlka zavěšená křivě nebo dokonce zamotaná!

Když bych to tak nějak shrnula jsem líná obtlouslá hysterka mající sklony k perfektcionismu, díky kterému buzeruje všechny ostatní. Z čehož jasně vyplývá, že podle pravidel Mayi se já rozhodně posuzovat nebudu (ale nezastírám, že je možná někdy využiju při charakteristice někoho jiného). I když - jak jsem si řekla - to není všechno. Já jsem v tomhle úplně propadla, ale i tak si o sobě pořád myslím, že jsem docela dobrá. I když mě ta myšlenka nahlodala víc, než by měla.

Nakonec jsem ale hodila všechny ty deštíky, kufry a světýlka za hlavu a rozhodla jsem se, že se postupem času pokusím si vytvořit vlastní seznam priorit, podle kterých budu lidi odhadovat já (a podle kterého bych z toho vyšla alespoň o trochu lépe). A kdo ví, možná, že tam smysluplné využití uplakaného dne nakonec opravdu bude..



čtvrtek 8. května 2014

Včera

Včera jsem měla svůj úplně poslední „školní“ den. Odešla jsem dřív a napsala mu, že se sejdeme v naší oblíbené kavárně. Včera jsme měli výročí.

Dorazil nepatrnou chvilku po mě. Dostala jsem květinu - tak jako každného sedmého.

Nemluvili jsme dlouho. Nebylo třeba. Oběma nám to bylo jasné.

Rozhodli jsme se naposledy projít po našich oblíbených místech. Naposledy.
 
Procházeli jsme se podél řeky a pak jsme zamířili na Petřín, kde jsme kdysi byli na tom „prvním důležitým“ rande.

A naposledy jsem ho chytla za ruku. Naposledy.

Šli jsme k „naší“ lavičce, kde jsme se tehdy opili vínem a pořád se jenom smáli.

Koupili jsme si v nedalekém kiosku novou flašku vína, ale tentokrát se nám oběma valily slzy z očí.

Z Petřína jsme přes Pražský hrad došli až na Staré město a rozhodli jsme se oslavit naše výročí oslavit slavnostní večeří v Ambiente. Naposledy.

Doprovodil mě a já jsem ho poprvé při loučení políbila na tvář. Poprvé.

úterý 6. května 2014

Neznámý

Dnes se mi přihodilo něco, o čem jsem si myslela, že se odehrává pouze ve filmech. V amerických filmech. Jela jsem za kamádkou a jelikož jsem pospíchala, musela jsem jet metrem. Nemám ráda metro.


Nastupovala jsem na Karlově náměstí. Měla jsem s sebou velkou tašku přes rameno, obrovskou papírovou tašku a přes záda přehozenou brašničku s fotoaparátem. Musela jsem vypadat komicky, když jsem se s vypětím sil sesunula na volné sedadlo a pokoušela se všechny zavazadla poskládat. 

Rozhlížela jsem se po okolních lidech a uviděla jsem jeho. Seděl přes uličku přímo na proti mě a pořád mě pozoroval. Snažila jsem se dívat všude možně, ale i tak jsem na sobě cítila jeho pohled. Nenápadně jsem si ho ale prohlížela. Měl tričko s krátkým rukávem a po celé délce rukou měl tetování. Po chvilce jsem si dodala odvahy a rozhodla jsem se, že ten kdo uhne pohledem první rozhodně nebudu já. Zkoušela jsem to asi 5 krát. Vždycky jsem prohrála.

O další dvě zastávky později vystoupil. Ve dveřích se ještě ohlédl a pohledem mě sledoval i když šel podél metra. Zmizel mezi sloupy, ale po chvilce se vydal opačným směrem a pořád se otáčel. Dveře se zavřely a metro rozjelo.

Na příští zástavce se ale odkud si z davu vynořil a sedl si vedle mě na místo, které se právě uvolnilo. Dali jsme se do řeči.

Vystoupili jsme společně na Palmovce. Já jsem se vydala k eskalátorům a on čekal na další metro, které jelo v protisměru. 


pondělí 5. května 2014

Ne/štěstí?

Čtu knihu, ve které jsem dneska narazila na zajímavou větu - "Náš pocit štěstí nebo nestěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme." Sice to může znít jako klišé (a do jisté míry to klišé i je), ale je to pravda. Pravda, kterou všichni známe, ale neustále se na něco vymlouváme, abychom si nemuseli přiznat, že chyba je většinou v nás - neumíme se přizpůsobit. Ale kéž by to bylo tak jednoduché.


Jsme maximalisti, hledáme to nejlepší a s ničím jiným se nechceme spokojit. Snažíme si pro život vytvořit ty nejlepší podmínky, které si dokážeme představit, a když se nám to nedaří, hledáme chyby v ostatních, místo abychom se zahleděli sami do sebe. Je to přirozené.

Nechceme si přiznat, že špatní a neschopní můžeme být i my. Máme tendenci zveličovat chyby ostatních a komandovat je za ně. Protože my pro sebe a pro své okolí chceme samozřejmě  jen to nejlepší. 

Pokud se ale snažíme vzít život do vlastních rukou, nejsme v drtivé většině schopni se jednorázově samostatně rozhodnout. Když nám něco nevyhovuje, bojíme se něco změnit, protože vždycky v teoretické budoucnosti existuje možnost, že se něco zlomí a nám to začne a my přirozeně nechceme tu šanci propásnout. 

Protože (a to si musíme přiznat) vždycky to může být ještě horší. A (a to si taky musíme přiznat) jsme srabi. Nebo aspoň já. A ty co nejsou, ty obdivuji.

 


neděle 4. května 2014

V růžovém světě

Dneska v noci se mi zdál zvláštní sen. Seděla jsem před obrovským šestipokojovým domem pro barbíny, který jsem dostala, když jsem byla malá a který má už více než 13 let své místo na naší půdě. 


Ve snu jsem seděla před růžovým monstrem a postupně vytahávala naaranžované panenky. Všechny věci byly na svém místě – tam kam kde jsem pro ně kdysi našla úkryt. V ledničce byly nastrkané džusy a zelenina, v kredenci nádobí, v piknikovém koši plechovky Coca-Coly a připravené sendviče, v šuplících psacího stolu bloky a knihy, ve skříni zavěšená ramínka, v komodě srovnané deky a přikrývky a ve sprchovém koutě pak schovaný bordel, který vzniknul ve chvílích, kdy bylo třeba něco rychle uklidit. S posvátnou úctou jsem se dotýkala všech oblečků, botiček, náušnic, kartáčků, knížek, svícínků, a příborů.. Přesně tak, jak jsem to kdysi opustila. Jako bych se dotýkala své minulosti.

Vybavovala jsem si klasické scénky, které jsem postupně odkoukávala ze seriálů „pro dospělé“ a postupně jsem je zakomponovávala do mých her – a děsně jsem je prožívala.

Když mě pak v půl 8 ráno probudilo vyzvánění telefonu, v duchu jsem proklínala volajícího, a i když jsem se pak snažila ještě usnout, už se mi to nepodařilo. Zase jsem se vrátila do obyčejné reality. Bylo zvláštní nečekaně opustit „dosavadní reálný“ život a alespoň ve snu se vrátit do role dítěte. Zjistit, jak mi všechny ty věci teď připadají vtipné a jejich tehdejší nadsazenost mě nutí k úsměvu, i když jsem je v minulosti brala velmi vážně.

Teď už je tu sice nový den, ale já i tak celé dopoledne myslím na to, jak mi v tom imaginárním růžovém infantilním světě bylo nádherně..