Nevím jak vy, ale já si deník nevedu. Někdy si říkám, že je to škoda - to zrovna, když mám nostalgickou náladu a chci si honem rychle připomenout něco z minulosti. Ale když se pak zamyslím, kolik času bych musela deníku věnovat, o kolik bych tím pádem ochudila můj reálný život, rychle si to rozmyslím.
Vhodnou alternativou se pro mě stal diář. Kdo mě znáte, víte, že na něj nedám dopustit. Nosím ho všude s sebou a mám k němu tím těsnější vztah, čím více se z tenkého lesklého bločku postupem času stává ušmudlané, polorozpadlé, papírkama přeplněné cosi, co by se kdokoli jiný štítil vzít do ruky.
Ale mě to naplňuje štěstím. Do jednotlivých kolonek si píšu nejen skutečně důležité informace, jako schůzky nebo zkoušky ve škole, ale s potěšením si poznamenávám, kde jsem byla ráno na snídani nebo co se mi ten den stalo a jsem ráda, když se mi podaří neztratit lístky z kina nebo z výstavy, protože vím, že v mém diářku budou mít vždy své místo.
Jenže s přicházejícím novým rokem přichází i chvíle loučení a zároveň dilema, který nový diář bude mým společníkem v příštím roce. Budu do něho psát horizontálně nebo vertikálně? Bude mít dost místa na poznámky? Bude mít dost pevné desky, ale přežil nápor nových nepotřebných papírů, které do něho budu postupem času vkládat? Budu ho mít stejně ráda, jako ten předcházející?
Ale vždycky stejně nakonec nastane obřadný okamžik, při kterém mám třepotající motýlí křídla v břiše a všechny pohyby provádím až skoro s posvátnou úctou - přepisuju údaje ze starého diáře do nového a ukládám vysloužilce k zaslouženému odpočinku. Pro mě právě tímto obřadem končí starý rok. A právě tímto jsem ho před malým okamžikem poslala k ledu.
A stejně tak, jak jsme vždycky natěšení na skutečně nový rok a přemýšlíme, co se nám asi přihodí, tak já právě listuju novým diářem a přemýšlím si: "Co si k tomuto datu asi tak zapíšu?"
Hezčejc bych to nenapsala :) P.
OdpovědětVymazat