pondělí 22. prosince 2014

Vánoční vločky pro booklovery

... a nebo právě pro mě možná ne?


Asi přicházím s křížkem po funuse, protože si dokážu představit, že vaše domácnosti jsou do vánočního oblečené už dlouho a všechno máte dokonale načančané a připravené. Ale pro možné opozdilce jsem se rozhodla zveřejnit, jakouže to dekoraci mám já letošní Vánoce.

Jestli jste čekali něco přemrštěně barevného a ojíněného, budete zklamáni. Vrátila jsem se do starých časů a využila to, co se zdánlivě může zdát již nevyužitelné. Knihy.

Asi se půlka z vás chytne za hlavu a bezprostředně mě odsoudí, až zjistí, co že jsem to provedla s jinak "doposud zcela v pořádku" knihou. Druhá půlka to snad uvítá jako fajn nápad, co udělat s knihami, které už nechcete číst a je líto vám je prostě a jednoduše vyhodit.

- Najděte si "vhodnou" knihu - ujistěte se, že danou knihu nikdo ve vašem okolí už číst nechce (nebo v lepším případě zjistíte, že nikdo ani neví, že tam ta kniha vlastně je a nikomu tak chybět nebude). Nebo si vezměte "nepotřebnou" knihu v knihovně - občas se obnovuje sortiment a rozdávají se starší kousky. 
Dále budete potřebovat: pravítko, nůžky, tužku, nit/vlasec, lepidlo/tavící pistoli + náplně.  

- Rozhodněte se, jak chcete mít vlastně vánoční odzoby velké a podle toho zvolte šírku jednotlivých proužků. Já dělala vločky o šířce 2, 1,5 a 1 cm (rozdíly mezi velikostmi jsou patrné na spodních společných fotkách). Stránky knihy si pak označte a narýstujte kolmice, aby byly proužky všude stejně široké.  

- Proužky stříhejte z více stránek najednou - ozdoby budou bytelnější a vydrží pak skoro vše. Já jsem použila 5 stránek u vloček se šířkou 2 cm a 3 stránky u těch, které měly šířku 1,5 a 1 cm. 

- Všechny vločky, které jsem dělala jsem z osmi částí přilepených ke středu a každá část se skládala ze 7 proužků různých délek. Jeden vždy nejdelší (= střed) a ostatní páry vždy o trochu kratší, tak aby cípky vločky byly symetrické.   
TIP: U prvních kousků měřte délku proužků, tak aby byly vždy kratší o stejnou délku (např. 5, 7, 9 a 11 cm). Až jich uděláte víc a pochopíte princip, dokážete si více prohrát s délkami a dělat různé ozdobné cípky.
- Postupně začněte skládat cípky k sobě - od nejdelšího po kratší, krátký až po nejkratší proužek.  
- Pokud máte knihu, kde jsou obrázky, rozhodně se, zda chcete, aby byly vidět. Já jsem je u některých vloček "přiznala" a u některých jsem papírky s obrázky vždy schovala mezi proužky, na kterých je písmo (každý proužek se skládal ze 3 - 5 stránek papírů) 

- Na většinu vloček jsem pak používala pouze proužky, které jsou potištěné, a to buď obrázky nebo textem. Volné bílé papíry z okrajů stránek jsem buď vyhodila nebo je také skryla někam doprostřed jednotlivých proužků. 

- Takto sestavené dílky jsem pak zatížila něčím těžším - podle toho, jak moc jsem chtěla mít jednotlivé vějířky rozvité (pokud málo, tak co nejblíže směrem do středu, pokud hodně rozvité, tak pak pouze na samotném okraji). Všech osm vějířků vločky by mělo mít přibližně stejný tvar - aby byla vločka hezky symetrická.
- Po vytvarování vějířku se celý "stonek" zavažte provázkem. Utáhněte co nejvíce, aby se vám to později nerozjelo a nesestavovali jste vějířek znovu (jako já několikrát).  
TIP: Podle toho, v jaké části stonku uvážete vějířek, můžete regulovat jak tento dílek bude rozvitý (můžete tak přeskočit část se zatěžováním těžkou věcí).
- Tímto způsobem udělejte i další části. Je možné udělat vločku i ze šesti či deseti částí - fantazii se meze nekladou :) 

- Nakonec udělejte střed. Podle toho, jak moc široké máte "základny" jednotlivých dílků (= spodní části, které budeme lepit k prostředku), musíte mít veliký střed - aby nevznikaly příliš velké mezery a aby se tam naopak všechno dokola vešlo nalepit. 

- Smotejte jednotlivé zbylé proužky - klidně i větší množství  (podle toho budeme mít pak volný nebo naopak plný střed) - a svažte je provázkem jako jste do dělali u jednotlivých vějířků.
TIP: Já jsem k vázání použila "kolečkové pravítko" (můj pracovní název - viz. fotka) - hezky do drží, dokud neuděláte uzlík. Případně poprostě někoho, aby vám to pomohl podržet.
- Když máme všechny dílky připravené přichází na řadu tavící pistole. Při jejím použití dávejte pozor, aby nebyl příliš moc horká - dělají se pak takové nitky lepidla, které překáží. Já to řeším tak, že pistoli rozhřeju a pak postupně vytahuji a zase zapojuji do zásuvky.  
- Lepidlo pak nanášejte na jednotlivé dílky v dostatečně velké vrstvě. Ty pak nalepte na prostřední kolečko (viz. obrázek dole).
- Postupně tamto připevněte všech osm částí, tak aby vznikla jedna vločka. 
TIP: Při lepení postupuje tak, že nejprve na nalepte části, které jsou proti sobě - vždy 2 a 2. Mezery mezi nimi pak vyplníte zbylými čtyřmi dílky. Budete tam mít větší šanci/jistotu, že vločka bude symetrická. 
- Na závěr můžete vločky dodatečně ozdobit například třpytkami nebo jinými ozdobami. Já nesehnala nic jiného, než zlaté hvězdičky.  

- Naneste na boční stěnu vločky lepidlo, o kterém víte, že po zaschnutí zprůhlední - např. Herkules. Pak jednotlivé ozdoby na lepidlo sypejte nebo nanášejte štětcem.
Hvězdičky jsem nanášela pouze na největší vločky o šířce 2 cm. Ostatní jsem nechala přírodní - pouze z potištěného papíru. 

- Nakonec některým z osmi vrcholů vějířků protáhněte provázek a udělejte smyčku na zavěšení. Dejte pozor - pokud jste lepidlo nenanášeli na jednotlivé konce dílků rovnoměrně, mohou být některé části (teď hlavně ty prostřední) uvolněné. Zkuste nejdříve jejich pevnost, než je pověsíte (aspoň si žádnou vločku nezničíte tak jako já).













Hodně štěstí při tvoření! :o)




neděle 2. listopadu 2014

9x přání k narozeninám

Co byste popřáli své kamarádce k narozeninám?

V tomto podzimním nečase jsem se rozhodla vyrobit "neklasické" narozeninové přání, které jsem vygradovala až do absurdnosti... Nechtěla jsem tam jen úhledným písmem opisovat klasické klišé o hodně zdraví, štěstí a nekončící lásce.

Chtěla jsem popřát něco, co je (podle mého) ke spokojeným a radostným dnům životně důležité. A nejenom popřát - ale i "darovat" předmět, který jde ruku v ruce s oním přáním. A tak jsem si řekla - kdybych měla neomezený počet možností, co bych jí darovala, aby se měla vždy dobře?


A u celého toho nadšení nemohl chybět ani můj foťák, takže zde přikládám fotonávod:  

1. Co budete potřebovat?
        - velkou A3 čtvrtku
        - pár menších A4 čtvrtek (záleží na počtu obálek)
        - vymyšlené nápady k "darování"
        - lihovku či jinou fixu
        - oboustrannou lepenku
        - pravítko, nůžky
        - tužku, ořežávátko, gumu ... 
2. Podle plánovaného počtu vašich obálek budete potřebovat tolik čtvertců z barevných čtvrtek, ze kterých obálky nakonec uděláte. Velikost čtverce můžete ponechat náhodě nebo si to "pracně" vyměřit :) - viz dále.
3. + 4. Do obálek jsem vložila ještě malé kartičky s jedním konkrétním přáním. Velikost je samozřejmě závislá na rozměrech obálek - já na každé straně ubrala 0,5 cm. Naschvál jsem vybrala takovou barvu čtvrtky, aby se lišila od obálek - ale je to na vás.

5. Přichází na řadu výroba jednotlivých obálek. Já jsem se rozhodla, že chci mít obálky o délce/šířce té delší strany 7 cm (aby se mi tak akorát vešly na přání s titulní stranou o velikosti A4). Vzhledem k mému pracovnímu postupu jsem tedy musela mít úhlopříčku daného čtverce o délce 14 cm. A tu přichází na řadu slavnostní moment - vzpomínáte, jak jste se v 8. třídě učili Pythagorovu větu a říkali jste si "použiju to vůbec někdy?" - tak ten okamžik pro mě nastal právě v této chvíli. A tak jsem pomocí vzorečku a2 + b2 = c2 zjistila, že délka odvěsen (= stran čtvrtce) musí být 9,8 cm. Při rýsování přepony jsem si rovnou na čtverci vyznačila i body a 1/4 a ve 3/4 a nanesla kolmice. 

6. Podle výše zmíněných kolmic jsem pak podél linie přehládala strany obálky směrem do středu.

7. Po přeložení jsem si z jedné strany po obou stranách odměřila 1,5 cm a znovu vyznačila kolmici - po této ose jsem pak čtvrtku opět přehnula a udělala tak spodní část obálky. 

8. To samé jsem provedla se zbývajícím malým trojúhelníčkem, který uprostřed překážel - nanést linku, po které se čtvrtka ohne opět směrem dovnitř.

9. Následuje zalepování obálky. Po minulé zkušenosti s lepidlem jsem se vrátila ke staré dobré oboustranné lepící pásce. Nejprve jsem kousek nalepila na malý horní trojúhelníček a přilepila ho k ohybu čtvrtky a poté jsem připevnila pásku k oboum stranám obálky a slepila směrem doprostřed. Dejte pozor, abyste pásku lepili opravdu jen na ohyb a omylem tak páskou neslepili k sobě i vnitřek obálky.

10. Posledním krokem je už jen ohnutí vrchní části čtvrtky také směrem do středu, tak aby se tím udělala jakoby horní ("zalepovací") část obálky. Tímto způsobem jsem postupovala u všech obálek.
A do jednotlivých obálek si rovnou můžete připravit "dárečky" + "přáníčka". Já použila zbývající odstřišky ze čtvrtek, které mi zbyly po vystřižení čtvrtců - klidně ale můžete použít i úplně jiné barvy.
11. Vzhledem k velikosti obálek, které vedle sebe měly na délku 21 cm (3 obálky o délce 7 cm) a k velikosti A4, jsem se rozhodla, že je oproti původnímu plánu umístím všechny vedle sebe do jednoho velkého obdelníku.
12. Další důvod pro "natláskání" obálek těsně k sobě byl, že obálky byly vysoké 5,5 cm a tak mi na titulní straně přání nezbylo skoro žádné místo, abych obálky rozhodila víc do prostoru. Byla jsem ráda, když jsem nahoře "zachránila" tři centrimetry na nadpis. Nápis doporučuji psát ještě před nalepením obálek - pak by zbytečně překážely.

13. Podle toho pro jaký rozměr přání se nakonec rozhodnete a podle toho, jak moc nadpis i obálky "vycetrujete" vám na jedné straně zbyde kus nepotřebného místa...

14. ... který se prostě a jednoduše odstřihne.
 
15. Mezitím jsem si na pracovní plochu rozmístila jednotlivé obálky a rozložila je tak, jak jsem je následně chtěla lepit na samotné přání. Je lepší si to opravdu připravit, aby mi pak vedle sebe nezbyly obálky stejné barvy.
16. Oboustrannou lepící pásku jsem nalepila na celou plochu vyhrazenou pro obálky.
17. + 18. A s nalepováním obálek jsem začala uprostřed. Nevím, jestli to byl nejlepší tah, protože při jejich skládání jsem nebyla dostatečně precizní a jejich rozměry se od sebe o pár milimetrů lišily. Myslím, že lepší postup by byl začít s obálkou umístěnou ve vchrní řadě uprostřed a tu pak z obou stran oblepit obálkami sousedními. Zbylé řady by se pak jakoby kaskádovitě vršily na tu spodní "vrchní" řadu a tím by se jednotlivé nesrovnalosti asi eliminovaly.  

19. Tak jsem nalepila všechny obálky, i když to někde vyšlo jen tak tak.
20. A na úplný závěr už zbývá jen do obálek nastrkat přáníčka + "hypotetické" dárky :)



neděle 14. září 2014

Mých 11 nejoblíbenějších citátů o fotografii

„Prvních 10 000 fotografií je nejhorších.” Henri Cartier-Bresson

Nikdo učený z nebe nespadl, i když má někdo větší a někdo menší talent, vždy se musíme k našim skvělým fotografiím „profotit“ přes spousty špatných fotek. Za každým skvělým fotografem stojí tisíce jeho hrozných fotek.  A s každou další fotografií se stáváme lepšími a lepšími. Trpělivost a pokora.

„Ani všechna technika na světě neodčiní neschopnost všímat si.” Elliott Erwitt

Je jedno jestli máme sebelepší fotoaparát s kvalitním snímačem, obstojně světelný objektiv a požadující clonou a navíc dokonalé světlo, když kolem sebe „nevidíme fotky“. A tak se může stát, že někdo z průměrným fotoaparátem v telefonu udělá lepší fotky než my, bez toho aniž by rozuměl pojmům závěrka či expozice.

„Neexistuje nic horšího než ostrá fotka s nejasným konceptem.” Ansel Adams

„Fotka je médium, má něco sdělit“. Pokud nenese informaci, pocit, příběh a záměr - je to „jen“ fotka. Nemusíme dělat dokonalé fotografie a retušovat sebemenší maličkost. Důležité by mělo být, jaký pocit z toho má jakýkoli pozorovatel a jaký vliv na něj udělala atmosféra na fotografii.

„Fotograf se může dívat kamkoliv.“ Garry Winogrand

Krásná a jednoduchá věta, která snad mluví za vše. Nejde o to nač se díváme, ale co ve skutečnosti vidíme. Jediná má otázka zní – může nebo musí?  

„Nezajímá mě fotografování nových věcí – zajímám se o to, jak vidět věci nově.“ Ernst Haas

Úzce souvisí s předchozím citátem. Říká se, že vše už bylo jednou jedno napsáno a já si myslím, že skoro vše už bylo i vyfoceno. Otázkou je, co fotograf ve skutečnosti vidí, když fotí?

„Když fotografujete, zkuste se otočit, nejlepší fotografie se může skrývat právě za Vámi.“ David Huffines

Někdy až příliš toužíme „ulovit“ co nejzajímavější záběr. Lákají nás originality, monumenty či roztomilosti. Co zkusit fotit něco nového, neprobádaného a neznámého? Zkusit se kolem sebe více rozhlédnout?

„Na fotkách mám rád to, že zachytí okamžik, který je navždy pryč, který se nedá zopakovat.” Karl Lagerfeld

Fotka zaznamenává přítomnost - okamžik, který je v době stisknutí spouště už minulostí. Pořídit fotografii je pro uchování vzpomínek poněkud jistější, než si daný obrázek vtisknout do paměti a doufat, že časem nevyprchá. Otázkou je, jestli právě v tomto okamžiku chceme držet fotoaparát či telefon a fotit?

„Opravdová fotografie nepotřebuje vysvětlení a také nemůže být popsána slovy.“ Ansel Adams

Tak tedy beze slov.

„Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno, poznejte světlo. Poznejte ho jak nejvíc můžete a poznáte klíč k fotografii.” George Eastman

Říká se, že začátečníci řeší fotoaparáty, amatéři objektivy a profesionálové světlo. Fotografie znamená malování světlem a světlo je vaše paleta s barvami. Světlo celou fotografii orámuje – dá jí nezaměnitelnou atmosféru. Jak řekl Alfred Stieglitz – „kdekoliv je světlo, můžeme fotografovat.“ Odkud pramení „pozdrav/přání všech fotografů“ – hlavně dobré světlo.

„Budete šťastni, pokud vyfotografujete jednu, možná dvě dobré fotografie za rok.“ Thomas Hoepker

Být ve správný okamžik na správném místě, mít s sebou zrovna fotoaparát, všimnout si dané situace dříve než nastane (a připravit si výhodou pozici a nastavit si foťák) a ještě k tomu mít dobré světlo – to vše najednou je skoro jako malý zázrak. Važme si toho a nestěžujme si, jak je to nemožné „vychytat“.

„Pokud Vás nezajímá život, pak fotografie ztrácí na významu.“ Ruth Bernhard

Fotografie je prostředek, abychom uviděli to, co viděl v daném okamžiku fotograf. A abychom to třeba při první příležitosti viděli v realitě i my. Pokud se procházíme a místo, abychom se rozhlíželi po okolí, koukáme do země a očima vyhledáme špičky bot, myslíme si snad, že na fotografiích najdeme něco nového? A zajímalo by nás to?



čtvrtek 11. září 2014

Při východu slunce

Včera večer mě to napadlo – proč si pořád sjednávat schůzky na odpoledne po práci? Proč ne nikdy brzo z rána a zažít nečekaně odlišný začátek nového dne? 
A tak zadání znělo jasně – sraz v půl 6 ráno. A výsledek?


Bylo to tak jiné! Tak odlišné od běžného stereotypu.

Nařídit si budík na pátou hodinu ranní a ještě v poloslepu se nasoukávat do kusů oblečení. Potichu se vyplížit z bytu a být si přitom naprosto jistá, že v celém domě jsem vzhůru jen já a vykročit do černé tmy.

Vidět husté bílé mraky páry sedící nad lesy a vnímat všudypřítomné ticho. Naprosté ticho. Ani ptáky ještě neslyšet zpívat  a jen jakoby zdálky vnímat, že po jindy rušné silnici teď jen občas projede nějaké auto.

Procházet se po cestičkách v parku a nikde nevidět ani živáčka. Pozorovat postupně se rozsvěcující světla v oknech malých domků a zažít okamžik, kdy se najednou vypne veřejné osvětlení. Uprostřed parku koukat na východ slunce. A cítit se naprosto jedinečně v tomto jediném krátkém okamžiku. 

A po sedmé hodině se vláčně ploužit do schodů ke svému bytu ještě s teplými houskami z pekárny v ruce a potkat sousedku myslící si, že se právě vracím z celonočního milostného dostaveníčka.



středa 3. září 2014

O čtení pohádek

Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami .. (a tu následuje část většinou o rozsahu asi tří až čtyř stránek, aby byl následně celý příběh zakončen textem:) .. a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Vybavujete si?


Nevím čím to je, ale teď v dospělosti mám k pohádkám mnohem pozitivnější vztah, než když jsem byla dítě. Hlavně k těm čteným. A co je důležité - k těm čteným pro mě.

Asi to zní praštěně, ale já si ráda nechávám v poslední době číst. Je to strašně fajn - po celodenním shonu si večer vlézt do postele, uvelebit se na své polovině a ve svém důlku v matraci, přitáhnout si peřinu až ke krku a připravit se tak na nový příliv slov a příběhů, při kterých se vám na obličeji nevědomky usadí spokojený úsměv, jenž vám vydrží až do chvíle, kdy upadnete do hlubokého spánku. A to se mi stává až moc často.

Nevím, proč jsem si oblíbila právě pohádky, když existuje i spousta různých pověstí či povídek - asi proto, že jsou krátké, jednoduché a srozumitelné. Občas sice obsahují dvojsmysly a něco hlubšího, ale i když se vám nad tím zrovna nechce hloubat (nebo začínáte usínat), jste se sdělením příběhu i tak spokojení. Navíc mají i další výhody:

Tak především - ve většině případů to skončí dobře (pokud tedy nečtete Grimmy). Ale "je" tam i spousta dalších faktorů, která je důležité především tím, že tam prakticky není. V pohádkách většinou nenarazíte na hádky a výhružky, na nevěry, na války a hladomory, na nezaměstnanost, na rostoucí inflaci nebo třeba ani lidi nemocí civilizačními chorobami.. Prostě tam nenajdete nic, co se na vás v běžném životě většinou sype ze všech stran.


A fakt, že skončí dobře (nebo si to alespoň myslíte, předtím než definitivně usnete) vás nechá spokojeně snít o šťastných zítřcích. A tak se asi častěji než je zdrávo nechávám ukolébávat klidným a monotóním hlasem, který slychávám buď z velké blízkosti těsně vedle ucha nebo naopak z velké dálky prostřednictvím telefonu, a který mě naplňuje pocitem bezpečí a jakoby říkal "všechno je v pořádku, klidně spi."

Sice je pravda, že si z onoho čtení pamatuju stěží první tři slova z první věty, ale nikdo se na mě za to nezlobí. Protože - jak se to říká? - žili spolu šťastně ...



neděle 31. srpna 2014

O mém pěstování

Když se člověk přestěhuje do nového bytu a poprvé v životě bydlí sám, začne na něj po pár týdnech dopadat jakási letargie ze samoty - při příchodu ho nepřivítá žádné zvíře a věci budou přesně na tom místě, na kterém je zanechal při svém odchodu. Tak se to stalo i u mě. A jak jsem to vyřešila? Pořídila jsem si květiny.  


Abych pravdu řekla, nikdy jsem nebyla přílišný fanda do flory. Spíš jsem se doslova dívala skrz prsty na lidi, které víc pozornosti věnují květinám než lidem či zvířatům kolem sebe a nikdy bych si nemyslela, že já začnu někdy pěstovat nějaké květiny ve větším měřítku.  

Ale velká opuštěná terasa, která je součástí mého bytu k tomu přímo vybízela. A vlastně jsem svojí zálibu zjistila úplně náhodou – koupila jsem si mátu, která se mi během pár týdnů neuvěřitelně rozrostla a já byla nadšením bez sebe, když jsem po pár dnech viděla zřetelné výsledky mého snažení (= zalévání).

A tak teď po večerech sedím na internetu a vyhledávám si jednotlivé informace o těch či oněch rostlinkách. Učím se nové pojmy jako přepíchávání nebo drenáž a zjišťuju rozdíly mezi malou a velkou zálivkou a výsevem a výsadbou. Velkou neznámou jsou pro mě druhy půd – na internetu různé se servery ve svých instrukcích rozcházejí – mám tedy použít chudší písčitou půdu nebo půdu těžkou jílovitou? Kdo ví, zatím se řídím heslem pokus-omyl. 

Ač bych chtěla svůj arzenál osazených květináčků v nejbližší době co nejvíce rozšířit, díky pokročilé roční době si budu muset počkat až na jaro, kdy se většina z kytiček vysévá. To mi však ale nezabránilo, abych si už v uplynulém týdnu neobjednala obrovskou zásilku semínek všech možných i nemožných rostlinek. A vrhnu se do jejich pěstování. 

Při své snaze jsem našla i pár exemplářů – většinou cibulovin, pro které je nevhodnější sázení právě na podzim (aby se do jara uchytily), ale to kýžený efekt plného balkonu nepřinese. Pokud tedy nesním o „romantickém“ balkonu plném truhlíků, ve kterých je pouze zemina.

A tak jsem o to víc ráda, že jsem některé rostliny začala pěstovat už letos.

Prozatím mám tři truhlíky s levandulí, kterou jsem bohužel zasázela namixovaně - bílou s fialovou. Příští rok bych si chtěla na zábradlí pověsit o šest truhlíků víc! :) - na fotce je levandule hodně sestříhaná, aby se mi hodně rozkošatila.
Levanduli jsem se rozhodla sušit. Suším zvlášt lístky a nerozvité květy na novinovém papíře a rozvité květy pak ve svazcích pověšené hlavou vzrůhu. Tyto květy se dají prý používat na čaj či jako koření (nebo na výrobu levandulových sušenek!:)), ale já je mám prozatím jen jako dekoraci.


A usušené levandulé lístky budu používat jako náplň do romantických "provance" srdíček, které jsem se rozhodla šít. Prozatím tento nápad skončil u nákupu látek a galanterního zboží a nyní se čeká na dokonalé vyšušení levandule. Jsem zvědavá, jestli mě to nakonec opravdu "chytne". Sušená levandule se prý věší do skříní, kde ochraňuje šatstvo proti molům, ale já doufám, že moje výrobky budou mít spíše dekorační charakter.
Co jsem dosáhla s mátou (její rozkošatění díky neustálému rozmnožování řízkováním) v současné době zkouším i s rozmarýnem. Teď (a tedy i na fotce) je můj rozmarýn dost ostříhaný a čeká se, až jeho řízky vypustí nové kořínky. 
Rozmarýn je také dalším adeptem co se týče sušení. Časem ho začnu používat i jako koření – až budu mít usušeno více bylinek, chtěla bych zkusit namíchat vlastní směs „provensálského koření“. A někde jsem četla, že ho lze přidávat k levanduli do voňavých polštářků.
Tymián. Koupila jsem ho úplně náhodou na trhu od jedné staré babičky. Strašně se mi líbí, jak si pořád udržuje svůj keříkový charakter a roste vzhůru. Mám v plánu ho usušit :)

Majoránka. Když jsem jí poprvé viděla v květináčku, strašně se mi líbila jak je nenápadná a má krásné malé lístky. Jak se zdá, tak není ani náročná. Musím si o ní ještě nějaké informace dohledat, ale s největší pravděpodobností jí také usuším :)

Moje milá mátička. Před dvěma měsíci jsem si uzmula jeden šlahounek, který jsem ponožila do vody, aby pustil kořínky. Doufám, že příští rok budou její stonky z toho obrovského květináče úplně přetékat!

Vřesovec. S tím mám teď největší "problém". Snažím se ho namnožit řízkováním, kdy se jednotlivé větvičky zapíchávají do připravené zeminy a umisňují do pařníku, aby zapustily kořínky. Pařník na terase bohužel nemám a tak se snažím improvizovat pomocí igelitových sáčků - a zatím, jsem nesebrala odvahu se podívat na výsledek.
Nepojmenovaná květina s drobnými malinkými kvítky, která se mi v obchodě tak líbila, že jsem jí koupila i přes varování, že nemá ráda přímé světlo. A tak jsem s ní v letních horkých dnech běhala z bytu na terasu a z terasy do bytu podle toho, jak moc zrovna svítilo slunko.

Kopretiny jsem před pár měsíci koupila na trhu ujištěna, že jim nevadí přímé a ostré sluneční světlo. Ač jsem se o rostlinku starala přesně podle instrukcí do pár dnů odkvetly všechny její květy. Už nějakou dobu si říkám, že jí dojdu zasadit někam na záhon, kde by se jí třeba dařilo lépe - a v tom, začala opět kvést :)



      Na příští „sezónu“ mám se svou terasou velké plány:

  • Plánuju vypěstovat spoustu bazalky, kterou budu jednak sušit a jednak z ní vyrábět domácí bazalkové pesto (pokud tu tedy seženu piniové oříšky).
  • Další neznámou pro mě bude pěstování rajčat. Chtěla bych si vyhradit 3 větší sudové truhlíky, ve kterých bych se starala o domácí rajčata – ty mám totiž z celé zeleniny nejradši. Chtěla jsem si už objednat pytlíčky se semínky, ale zjistila jsem, že je tolik odrůd až mi jde z toho hlava kolem. Rozhodla jsem se to tedy nechat na poslední chvíli.
  • Chtěla bych se také pustit do pěstování kopru – do mých milovaných tzatziki.
  • Do zmiňované proběhnuvší objednávky jsem zahrnula i spoustu letniček – spíše nenáročných a nenápadných s menšími kvítky – pomněnky, sedmikrásky, heřmánky či lobelky.