Vpřed?!

Během minulých let jsem si vždycky myslela, že za to, že s nikým navážno nechodím, můžou vždy „ti ostatní“. Myslela jsem si, že jsem pro ně nebyla dost dobrá na to, aby se mě aspoň pokusili získat, a nebo mě vůbec oslovit. 

Teď ale zjišťuju, že to byla moje vina. 

Nikoho jsem si nepustila k tělu, natož abych mu "dovolila" se mnou navázat jakýkoli kontakt. A když ano, tak o tom dotyčný často ani nevěděl.  

Během let jsem se stala emancipovanou a soběstačnou a pojem single jsem u sebe chápala jako nějakou značku. Postavila jsem si okolo sebe krunýř, který jsem jen málokomu dovolila prolomit.

Byla jsem spokojená a nic mi nechybělo. Měla jsem okolo sebe spoustu skvělých lidí a na ty ostatní věci jsou tu – co si budeme nalhávat – sexshopy.

Nechtěla jsem se vázat.

Nechtěla jsem, aby mi někdo chyběl.

Nechtěla jsem, abych na někoho musela pořád myslet a tím odbíhala myšlenkami od „mých“ věcí.

Nechtěla jsem se strachovat, že o někoho přijdu.

Nechtěla jsem, abych se někomu musela přizpůsobovat a „dělit se“ o svůj volný čas.

Postupem času začínám ztrácet své ideály a nechávám ostatní, aby pomalu kolem mě bořili cihlu po cihle zeď, kterou jsem si pracně postavila. Nechávám s sebou manipulovat a naučené sobecké „ne“ už pomalu ale jistě přestává platit. 

Člověk by řekl, že bourat bariéry a posouvat hranice, tam kde bych je dřív nechtěla, bude něco nemyslitelného. Co když ale vykročení vpřed bude fajn?