Stateční/ý

Když něčeho máme dostatek, máme tendenci si toho nevšímat, přehlížet to a všeobecně si toho nevážit. Můžete to dokonce vygradovat do bodu, kdy to budeme znehodnocovat, povyšovat se nebo dokonce zesměšňovat. Proč?

Proč?

Nevím jak u vás, ale u mě je klasické, že když se cítím před někým/něčím silná, mám tendenci si z něho/toho dělat srandu a chovat se tak, jak si nezaslouží. Dovoluji si víc, než bych si dovolila k ostatním. Všímám si toho už dlouho a lidé, kteří mě znají dobře, to ví také a velkoryse to přecházejí. To ale nic nemění na tom, že toho pak lituji a je mi z toho smutno. Pořád tu jsou totiž tací, kteří mě takovou neznají.

Už dlouho si uvědomuju, že opravdu nevím, co chci. Nejdřív po něčem toužím, ale když to náhodou dostanu, vidím jen chyby a negativa, než abych se na to podívala z jiného úhlu a viděla to pozitivně. Místo abych byla v sedmém nebi, že mi někdo vyjeví své city, cítím se na koni, protože o svojí převaze vím a mám tak určitou jistotu. Vím to a využívám toho.

Je statečný ten, kdo nám bez okolků vyjadřuje své city a odhaluje tím svou duši, i když ví, že nám tím dává pomyslnou zbraň, kterou ho můžeme „zničit“. Já bych to nedokázala.

Otázkou tedy asi není, proč mi člověk vůbec vyjadřuje náklonnost, ale spíše proč já jí od něho neumím přijmout?