čtvrtek 21. listopadu 2013

11 vět, které mě naprosto odzbrojily

Pamatujete si, jaký kompliment jste slyšeli na prvním rande? Kdy vám naposledy někdo řekl něco tak hezkého, že se vám až skoro zastavilo srdce? Vzpomenete si, čím vás váš protějšek poprvé rozesmál tak, až se vám po tvářích začaly kutálet slzy? 


Když se s někým seznámíte a začnete spolu chodit, více se poznávat, tak se nevyhnete více či méně vtipným/trapným situacím, ke kterým postupem času dochází.

Je sice pravda, že slyšet komplimenty nebo výroky uznání je příjemné a spousta lidí je k životu potřebuje, ale na mě ale květnaté a navoněné věty a fráze moc neplatí – spíše naopak. A můj kluk to ví. Dodává mi mou denní dávku sarkasmu a ironie přímo dárkovém balení a občas mě vůbec nešetří.

Přikládám pár výroků, které mi byly adresovány během několika málo minulých dnů. Některé jsou tak surově naturální, že si je nemůžu nechat pro sebe :)

  1. „Proč všem říkáš, že jsem jenom kamarád? Nejsem přece JENOM kamarád.“ 
  2. „Co se na mě tak díváš? Sedl jsem si k tobě moc blízko? Narušuju ti osobní prostor? Mám si odsednout? Tahle? Je to tak už v pořádku?“
  3. „Panebože, ty jsi tak dlouho s nikým nechodila, že už nevíš, co je normální! Budu tě to muset znovu naučit.. “
  4. „Neměla jsi mojí mámě hned napoprvé vyprávět tu historku, jak jsi za jeden večer vypila sama celý rum. Nedělá to dobrý dojem. To ale nevadí, i tak ses jí docela líbila.“
  5. „Ne, nemůžeš si to kafe zamíchat sama. Teď si u mě doma. A jsi návštěva. Chceš ke snídani toasty, lívance, vajíčka nebo musli?“
  6. „Tobě je taková zima, že nosíš dvoje ponožky? A ostatní spodní prádlo nosíš jenom jedno? Usnadnilo by mi to dost práce a ušetřilo spoustu času..“
  7. „Víš, neuraž se, ale vždycky jsem myslel, že to jenom chlapi se po sexu hned otočí a usnou. Ty jsi první..“
  8. „Promiň, že jdu tak pozdě. Přišel bych jenom o 10 minut později, ale v tom květinářství po cestě neměli žádné růže, tak jsem se musel vracet.“
  9. „Když s někým chodím, chci sex alespoň 3-krát týdně. Jen abys to věděla.“
  10. „Já jsem ti ten cheesecake objednal, abys měla radost a romanticky poslal po číšníkovi, abys měla radost ještě větší. Jenže když jsi ho 2-krát odehnala, že není pro tebe, tak jsem ti ho musel přinést sám."
  11. „Můžu ti v noci ještě jednou zavolat?“

Opravdu to se mnou nemá jednoduché. Teď se cítí jako největší alfasamec, protože mě sbalil. Já se sama sebe ale ptám - jak dlouho mu to asi vydrží?


úterý 19. listopadu 2013

Vpřed?!

Během minulých let jsem si vždycky myslela, že za to, že s nikým navážno nechodím, můžou vždy „ti ostatní“. Myslela jsem si, že jsem pro ně nebyla dost dobrá na to, aby se mě aspoň pokusili získat, a nebo mě vůbec oslovit. 

Teď ale zjišťuju, že to byla moje vina. 

Nikoho jsem si nepustila k tělu, natož abych mu "dovolila" se mnou navázat jakýkoli kontakt. A když ano, tak o tom dotyčný často ani nevěděl.  

Během let jsem se stala emancipovanou a soběstačnou a pojem single jsem u sebe chápala jako nějakou značku. Postavila jsem si okolo sebe krunýř, který jsem jen málokomu dovolila prolomit.

Byla jsem spokojená a nic mi nechybělo. Měla jsem okolo sebe spoustu skvělých lidí a na ty ostatní věci jsou tu – co si budeme nalhávat – sexshopy.


Nechtěla jsem se vázat.

Nechtěla jsem, aby mi někdo chyběl.

Nechtěla jsem, abych na někoho musela pořád myslet a tím odbíhala myšlenkami od „mých“ věcí.

Nechtěla jsem se strachovat, že o někoho přijdu.

Nechtěla jsem, abych se někomu musela přizpůsobovat a „dělit se“ o svůj volný čas.


Postupem času začínám ztrácet své ideály a nechávám ostatní, aby pomalu kolem mě bořili cihlu po cihle zeď, kterou jsem si pracně postavila. Nechávám s sebou manipulovat a naučené sobecké „ne“ už pomalu ale jistě přestává platit. 

Člověk by řekl, že bourat bariéry a posouvat hranice, tam kde bych je dřív nechtěla, bude něco nemyslitelného. Co když ale vykročení vpřed bude fajn?


čtvrtek 14. listopadu 2013

Stateční/ý

Když něčeho máme dostatek, máme tendenci si toho nevšímat, přehlížet to a všeobecně si toho nevážit. Můžete to dokonce vygradovat do bodu, kdy to budeme znehodnocovat, povyšovat se nebo dokonce zesměšňovat. Proč?


Proč?

Nevím jak u vás, ale u mě je klasické, že když se cítím před někým/něčím silná, mám tendenci si z něho/toho dělat srandu a chovat se tak, jak si nezaslouží. Dovoluji si víc, než bych si dovolila k ostatním. Všímám si toho už dlouho a lidé, kteří mě znají dobře, to ví také a velkoryse to přecházejí. To ale nic nemění na tom, že toho pak lituji a je mi z toho smutno. Pořád tu jsou totiž tací, kteří mě takovou neznají.

Už dlouho si uvědomuju, že opravdu nevím, co chci. Nejdřív po něčem toužím, ale když to náhodou dostanu, vidím jen chyby a negativa, než abych se na to podívala z jiného úhlu a viděla to pozitivně. Místo abych byla v sedmém nebi, že mi někdo vyjeví své city, cítím se na koni, protože o svojí převaze vím a mám tak určitou jistotu. Vím to a využívám toho.

Je statečný ten, kdo nám bez okolků vyjadřuje své city a odhaluje tím svou duši, i když ví, že nám tím dává pomyslnou zbraň, kterou ho můžeme „zničit“. Já bych to nedokázala.

Otázkou tedy asi není, proč mi člověk vůbec vyjadřuje náklonnost, ale spíše proč já jí od něho neumím přijmout?