18, 28, 38, 48

... to jsou části mého těla, které jsem si včera nechala v nemocnici pod celkovou narkózou odstranit - teda aspoň takhle pojmenované byly v Souhlasu o hospitalizaci.

Asi budete čekat, že tu budu dlouhosáhle vyprávět o mém utrpení, ale to se mýlíte - já jsem si včerejšek v nemocnici docela i užila.

Připadala jsem si jako v americké nemocnici - asi podle Dr. House. Všichni mě zdravili a byli neskutečně milí a přívětiví. Přišel za mnou můj lékař (krásnej a sympatickej chlap - k ostatním chodili buď šedesátníci nebo napruzené ženské), potřásl mi rukou, představil se a začal mi detailně popisovat co a jak se bude dít a trpělivě odpovídal na mé dotazy. Celou přednášku zakončil opět potřesením rukou a slovy "tak slečno, uvidíme se na sále!". Bohužel jsem ho pak už neviděla, protože jsem měla vyndané kontaktní čočky...

Docela mě překvapilo, že jsem si musela před odjezdem na sál odlakovat nehty - asi mě do toho neměli nutit, protože jsem jim spotřebovala asi půlku lahvičku acetonu - nebyli na to vybaveni a jako pomůcku mi přinesli něco ve smyslu tvrdých papírových ubrousků, s kterými to vůbec nešlo.

Poprvé jsem se musela obléknout do andílka a nechat si zabandážovat nohy. Poté mě sestřičky zavezly před vstupní dveře do sálu - musím říct, že mají opravdu hroznou práci. Jsou tam fakt holky pro všechno, ale trpělivě a mile s lidmi jednají, povídají si s nimi a všechno jim vysvětlují. Během jízdy na sál jsem už začala být trochu nervózní, tak jsem se jich na všechno ptala - kolik mají sálů, doktorů, sester, jestli každý na pokoji máme vlastního doktora (já toho krásného!!) a tak vůbec jsem se o všechno zajímala. Když mě tam zanechávaly, tak se mě jedna z nich dokonce zeptala: "A vy taky pracujete někde na stomatologii? Nebo v nemocnici?". Z čehož jsem pochopila, že moje otázky nebyly určitě tak debilní a že mě vlastně braly jako kolegyni.

Dostala jsem prášek na navození narkózy a musela jsem se svléct z andílka, pak mě zavezli na samotný sál. Bylo tam strašně moc lidí. Byl to fakt zvláštní pocit - ležet uprostřed velké místnosti, okolo mě fůra lidí a já ležím nahá na studeném stole a nejde mi normálně dýchat, protože utlumovací látky zpomalují srdce. Do jisté míry až takovej perverzní pocit.

Pak za mnou mnou přišla milá, mladá a krásná anestizioložka, která mi potřásla rukou, představila a říkala mi důvěrně Jani. Prohlížela si ruce a hledala, kde nejlépe napíchnout kanylu. Přesně mi popisovala co mi teď píchá a proč - já už to ale moc nevnímala. Docela by mě zajímalo, jestli je to opravdu tak, že lidi z operačního sálu spolu normálně a nezávazně spí - někdy i přímo na něm..

No, ale když mě přivezly zpět ze sálu a já se začala probouzet, tak to už zase tak růžové nebylo, to vám asi nemusím povídat:) Ale zvládlo se to :)

Ale vůbec nejzajímavější chvilka nastala ještě na sále, když mi přitiskli k nosu kyslíkovou masku, s tím ať myslím na něco krásnýho - ale než jsem se stačila rozhodnout, na kterého ze svých minulých nebo budoucích milenců budu vzpomínat, tak jsem očividně usnula.

Škoda, docela by mě zajímalo, který to u mě nakonec vyhrál. :)