čtvrtek 27. června 2013

Prostitutky ... a my ostatní

Minulý týden jsem se zúčastnila kurzu Sama sobě vizážistkou se Zuzanou. Tento kurz jsem si naplánovala v průběhu svého depresivního zkouškovýho období s tím, že prostě musím začít dělat věci, které jsem nikdy nezkusila a začít se potkávat s lidmi, s nimiž jsem nikdy nemluvila. 

Náplň kurzu mi přišla mi zajímavá. Bylo to něco nového a říkala jsem si, že bych to mohla vyzkoušet - vždyť v téhle oblasti jsem úplný samouk a všechny moje líčidla by se daly spočítat na prstech jedné ruky.. A taky jsem si řekla, že jako "fotografka" bych měla umět i holky trochu upravit, abych dosáhla kýženého výsledku.. 

A tak jsem se přihlásila. A vlastně jsem vůbec nevěděla, co od toho očekávat.


Hlavní chybou bylo, že jsem na kurz přišla nenalíčená. Jednak kvůli pětatřicetistupňovému vedru a jednak kvůli tomu, že se mi zdálo divné se malovat, když bych se hned zase odličovala.

Takhle chyba však měla za následek, že se mnou Zuzana začala úplně od začátku - vysvětlovala mi, jak si správně trhat obočí, na co jsou stíny, tužky na oči, pudry a makeupy. Na závěr mi na černobílém obrázku obličeje ukazovala jednotlivé techniky líčení a jejich výhody.

Chvilkami jsem si připadala jako ve filmu Ďábel nosí Pradu, kdy Andy žasla, jaká je vlastně móda věda. To samé já - nikdy bych nevěřila, jaká alchymie je se správně nalíčit. Na všechno je daný jasný a jednotný postup, který když se nedodrží, tak výsledek není nikdy dobrý.. 

Některé části byly ale opravdu zajímavé - dozvěděla jsem se například jaký je rozdíl mezi nočním a denním krémem, mezi krémovým a vodovým odličovačem, jak používat štětce a pudr a na co přesně jsou houbičky na makeup. 
Závěrem jsem se měla sama nalíčit podle informací, které jsem se na kurzu dozvěděla, přičemž když jsem něco "podcenila" Zuzana to domalovala za mě..

Po necelé hodině jsem na sebe nevěřícně zírala do zrcátka. Měla jsem skvěle namalované tlusté černé linky okolo celých očích, perfektně vystínované černo-šedo-stříbrné stíny, tmavě hnědou tužkou domalované obočí rozšířené na všech stranách, decentní růžové zdravíčko, perfektní pleť a tmavě fialovou pusu včetně konturní tužky a lesku se třpytkami. 
Rozšířenýma očima jsem se prohlížela a připadala si ... uboze. Hrozně uboze a hrozně levně.

V mojí agónii (asi díky trpitelskému výrazu) se mě snažila Zuzana ještě povzbudit - "Když si rozpustíte vlasy (sundala jsem gumičku) vypadáte úplně jinak. Máte krásné vlasy, krásné oči, jste krásně nalíčená. Jste ... krásná."
 

Poděkovala jsem jí a než jsem odtamtud odešla, tak jsem se důkladně odlíčila. Všude. Bylo mi to sice hloupé, a tak abych jí neurazila, tak jsem si vymyslela důvěryhodnou výmluvu, že mám schůzku, na kterou se tento styl makeupu nehodí..

Když jsem pak jela tramvají, tak mi vrtalo hlavou, proč mi to vůbec říkala.. Jsem si naprosto jistá, že když jsem k ní přišla, měla mě za největší šmudlu...
Proč nás lidé chválí, jen když jsme namalované, upravené, s dokonalými vlasy, ale jinak, bez toho všeho, by o nás ani pohledem nezavadili? 

Copak člověk je krásný, jen když je zmalovaný tak, že vůbec nevypadá jako on? Většina lidí (i Zuzana) říká, že líčení dělá první dojem. S tím lze jedině souhlasit. Jaký první dojem ale udělám, když vejdu do papírnictví zmalovaná jako děvka? 

Mám pocit, že celý svět se stará jen o nějakou slupku - vrchní obal, protože se většina bojí ukázat, co se opravdu skrývá pod ní. Lidi jsou čím dál tím povrchnější a myslí si, že je to tak správné. A svými názory pak ubližují těm, kteří si sami sebe chtějí vážit i za jiné věci, než je jen jejich pomíjivý vzhled. 

Jsem jediná já divná, když mám jiné hodnoty?


pondělí 17. června 2013

První noc v novém bytě

Přesně tak. Přesně tak jako v té písničce.
Dnešní noc jsem strávila ve svém novém bytě. Nevím, jak jste tyto noci brali vy, ale pro mě je to něco jako zlomový okamžik. Můžu něco lehce změnit. Kolikrát v životě se člověk stěhuje? Kolik prožije těchto možností snadno přejít na jiný životní styl?


Schválně, jak často jsme se z něčeho vymlouvali stylem - nemůžu to udělat, protože by s tím rodiče nesouhlasili, nemůžu jít zdravě, protože u nás se vaří takhle, nemůžu ráno chodit běhat, abych všechny neprobudil, nemůžu si nahlas pouštět hudbu, protože by to ostatním vadilo.. 
Můj nový byt pro mě není nový, protože je v něm nový nábytek, nová koupelna nebo nová podlaha. Je nový, protože nemá žádná pravidla. Žádná pravidla, co se smí, co se nesmí, co by se mělo dělat a co by se dělat rozhodně nemělo. A tahle pravidla si můžu určit sama.

A první pravidlo je, že tomu nebudu říkat pravidla. Jsou to prostě věci, které jsem se rozhodla dělat odlišně od těch, na které jsem byla do této chvíle zvyklá. 

Rozhodla jsem se že, je pro mě přirozenější bydlet v chaosu, než v naklizené zlaté klícce. Nechci tím říkat, že nebudu uklízet - to samozřejmě ano, nemám ráda prach. Ale budu si užívat to, že nemusím vracet věci na své místo hned v okamžiku, kdy je přestávám potřebovat. Líbí se mi, že nemůže přijít někdo, kdo by mi mohl nařídit, ať si tu uklidím. 
Co se tohoto týče, velice dobře se již dnes v noci osvědčil například botník, když jsem na něj navěšela všechno nepotřebné oblečení, nebo šuplík kuchyňské linky, do které jsem uložilo svého Nikona - na jediné místo, kde teď asi není prach.

Další věc, kterou změním, je ta, že nebudu nosit "domácí oblečení". Nějak totiž postrádám jeho smysl. Jasně, že když jsem tu uklízela pěticentimetrové nánosy prachu nebo myla ona na třímetrových štaflích, že jsem si na to nevzala nové levisky. Ale žijeme v době, kdy je všude kolem spoustu obchodů s oblečením, takže se nemusíme bát, že když něco zničíme, nebudeme mít co na sebe. 
Líbí se mi, když můžu jen tak vyběhnout na ulici a nemuset se složitě převlékat do něčeho, co spadá do kolonky OK, nebo se prostě jen cítit dobře, když si "načančaná" sednu do křesla na terasu. Kdy jindy by se měl člověk cítit pohodlně, než když se doma rozplácne na gauč?

Dále jsem si řekla, že u mě doma nenajdete žádný cukr. Jenom med. Během zkouškového jsem si uvědomila, že mi nedělá problém za den vypít 4 kávy, do kterých si dám buď jeden nebo rovnou dva balíčky cukru. Když si to člověk představí třeba v týdenním, nebo třeba i měsíčním hledisku, je to docela odstarašující - pak se není čemu divit, že mám tak velkej zadek. Každopádně nejhorší na celé skutečnosti je, že mě vlastně nedělá problém vypít kafe bez cukru. Ale z psychologického hlediska, když ho mám, tak proč bych si ho tam nedala? Proto - žádný cukr. Maximálně třtinový, který je tu tak drahý, že si budu rozmýšlet, jestli koupit a pak ho vůbec použít.
S tím souvisí i věc, že budu nakupovat jídlo, které aktuálně potřebuju a které sním nanejvýš do pár dnů. Nebudu hromadit žádné zásoby všeho, co má dlouhou dobu splatnosti, jen proto, že to bylo v akci (tak jak to chodí u rodičů doma). Budu prostě kupovat to, co chci hned sníst a když nestihnu dojít nakoupit, budu dojídat zbytky nebo nebudu jíst. Zjistila jsem, že takhle to normálně dělá strašná spousta lidí - pro mě je tohle zatím jen v říši divů.

Na ledničku jsem si připevnila velké černé desky s úchytkou nahoře, kde si budu pravidelně připínat své cíle - denní, víkendové, týdenní, dlouhodobobé.. Lednička je totiž místo, na které vidím skoro z každého kouta pokoje - a navíc potřebuju něčím zakrýt ošklivou nálepku, která z bílého povrchu prostě nejde umýt.. 
Nevím proč, ale láká mě, si všechno sepsat pod sebe, naplánovat si čas a pak postupně jednotlivé položky odškrtávat a říkat si, jak jsem efektivní. Pak mám ze své práce mnohem větší uspokojení - až je aspoň někde vidět (samozřejmě jenom tím, že je "odškrtnutá" na papíře).

Nechci pěstovat v truhlíkách muškáty, koupila jsem si mátu a doufám, že mi zase neumře. Nebudu kupovat mražené jídlo. Budu mýt nádobí, až nebudu mít z čeho jíst. Koupila jsem si obrovské kulaté sklenky na víno - budu z nich pít klidně i vodu. Budu mít prázdnou ledničku, ale mřížka na skleněné láhve bude stále obsazená. A v létě budu spát na terase na zemi.

Ve svém bytě se prostě budu chovat tak, jak jsem si kdysi přála, abychom se chovali u nás doma. Všechny návštěvy budou vítané a budou moci zůstat, jak dlouho potřebují. Bude klid a uvolněná atmosféra a nikdo tu nebude nic muset. 
Chci si vytvořit domov, ve kterém se budu já i ostatní cítit dobře, abych měla (i oni) důvod se vracet.


středa 12. června 2013

Reakce - Nefoť mě!

Před pár dny mi přišel mail od mé sousedky, kde reagovala na můj článek Nefoť mě, který jsem tu zveřejnila před pár týdny. Studovala na umělecké škole a občas se s ní radím ohledně fotografie - poslala jsem jí tedy odkaz na můj článek, aby se na fotografování podívala i z mého úhlu.
Myslím, že celá myšlenka je pozoruhodná a každý se v ní určitě najde.. Hlavně to, jak se dva lidi mohou koukat na jeden problém z úplně rozdílnýma očima.


Milá Janka,

precetla jsem Vas clanek o fotografii, pro mne je zvlastni, kolik duvodu se najde na to, aby clovek zacal fotit. No nesouhlasim s jednou veci - ja si totiz myslim, ze kazdej clovek na svete je krasny, i kdyz on sam si tak nepripada. A skutecne - tak hezka holka jak Vy, by o takychto veciach ani nemala uvazovat. Ved zena je krasna nielen svojim vzhladom, ale ctnostou, slusnostou, laskou k ostatnym, pozornostou, uslachtilostou. 
Janko, Vasa pekna tvaricka hovori o tom, ze toto vsetko v sebe mate a to je to najkrajsie. Hned ako som Vas videla prvy krat, videla som, ze ste dobry a slusny clovek, to ma clovek napisane na tvari. Nezavidte dievcatam, ktore ukazuju na obdiv svoje telo, alebo oblicej, ktore sa dokazu postavit pred fotoaparat a pozovat. To vobec NIC neznamena, prave naopak, myslim si, ze fotografia zacala byt v poslednych rokoch prave tymto velmi na skodu. Dava falosnu nadej dievcatam, ze su nadherne-krasne, co tak na prvy pohlad moze posobit, ale ake su v skutocnosti? Take ako posobia na fotografii? Ake su skutocne vo svojom vnutri? Myslite si, ze zenam, ktore vystavuju na obdiv svoje telo na prvych strankach casopisov, to prinesie zivotne stastie? Nie, stastie je v niecom inom - v spokojnom zivote, v kazdodennom postoji k zivotu, vo vstrebavani krasy, ktora je vsade okolo nas. 
Janka, kazda zena vo svojom zivote prejde aj takym stadiom o ktorom pisete. Zacne si pripadat 'oskliva', mene hezka nez ostatne holky okolo ni. Avsak tento pocit je dany prirodou, je to normalni, pomalicky sa ale zacne vytracat. ja Vas vsak prosim, abyste skusila o sobe premyslet jinak. Kouknete se kolem sebe, kolik lidi je nestastnych nemocnych, kolik holek se stane nestastnymi prave proto, ze CHCOU byt hezke a porad si tak nepripadaji. Tuto celu hru na krasu vymysleli IBA media a ich vlastnici kvoli peniazom, ale so skutocnou vnutornou krasou cloveka sa obchodovat neda - ta sa neda nicim zaplatit. A ak to bude len trosku z Vasej strany mozne, skuste sa pozriet okolo Vas, aky zivot maju dievcata, ktore vystavuju na obdiv svoje telo a oblicej? Maju vela muzov? Preco ich ti muzi vobec chcu? Kvoli ich telam? Ako dlho trvaju taketo vztahy? Pokial muz nezbada dalsie telo? O co teda ide v takychto vztahoch? O chvilkovu rozkos z nejakeho materialu - hmoty - ktory nejako vyzera? Pretoze aj nase telo a oblicej je hmota. Ak ma byt vztah postaveny iba na hmote, nechcem ho. ....

sobota 1. června 2013

Emigrace

Nevím přesně proč, ale letošní květen byl pro mě neuvěřitelně melancholickej... Začínala jsem se cítit taková nijaká. Nic mě pořádně nenaplňovalo, žádná činnost vyloženě neuspokojovala. Měla jsem pocit, že nikam nesměřuju, že se nerozvíjím a že stojím na místě. Postupem času to vygradovalo (asi i nepřízní počasí) až k tomu, že jsem se zastavila uprostřed chodníku a říkala jsem si: Co tu vlastně dělám??


Celou svou beznadějnou situaci, jsem se rozhodla vyřešit tak, že prostě někam odjedu. A rozhodla jsem se pro Austrálii. 
Kamarád se totiž odtamtud nedávno po 7 měsících vrátil, a vždycky když ho vidím, tak mi nadšeně popisuje, co všechno zažil. A já mu to závidím. Ano, musím si to přiznat - opravdu závidím. 
Taky se chci seznamovat se všemi národnostmi na světě, taky se chci naučit dobře anglicky, abych se s každým mohla domluvit, taky chci cestovat a fotit a dávat na FB fotky, které by mi každý "záviděl" a taky chci prostě někam zmizet a nic neřešit.

Celý můj "ďábelský plán" se dovršil tím, že jsem byla nucena se opět (za toto zkouškové období už potřetí) odhlásit z termínu na makroekonomii. Opravdu jsem o tom vážně uvažovala - začala jsem přemýšlet jak nejrychleji stáhnu všechny peníze z mých vkladů na běžný účet, jestli je moje karta akceptovatelná všude, jak doma vysvětlím, že prostě nedostuduju, protože mě to prostě a jednoduše nenaplňuje a jak se budu do konce života vypořádávat s tím, že mě díky mému odjezdu babička nejspíš úplně zatratí a tím i vydědí. Ale zase na druhou stranu, kde je řečeno, že se sem vůbec musím vrátit?

Když jsem se se svojí depresí svěřila kolegyni (u nás na VŠ se totiž nepoužívá termín spolužačka) z vejšky, tak ta mě jen utvrdila, že odjet, je nejlepší řešení. Původně jsem myslela, že mě jen chce uchlácholit a dodat nové síly do budoucna, ale když mi vzápětí oznámila, že ona sama příští týden odlétá na 4 měsíce do USA, kde bude pracovat na golfovým hřišti (hraje totiž golf), propadla jsem ještě do hlubší deprese.

Na internetu jsem začala hledat vhodnou jazykovou školu a nejlevnější ceny letenek, přihlásila jsem se anglickej jazykovej kurz (opravdu!) a začala jsem uvažovat, co z mého šatníku bych si měla vzít s sebou.

Celou mojí hurá akci zabrzdil asi v 10 hodin večer email ze studijního oddělení, kde mi oznámili, že můj termín zkoušky byl úspěšně přeložený.

Každopádně jsem začala přemýšlet, jak z tohoto stereotypu úspěšně vystoupit a jak se cítit zase smysluplná a spokojená. Udělala jsem si seznam bodů, které bych chtěla v červnu všechny stihnout, napsala jsem si seznam knih, které dlouhodobě schraňuju v paměti, že si je musím přečíst a z poznámkového bloku si vytvořila soubor, kde eviduju všechna naučná videa (od ruční výroby, po psychologii, až k fotografování), o kterých si myslím, že by mě mohly obohatit.
Znovu jsem se objednala ke své kosmetičce (sice jsem u ní byla pouze jednou, ale to stačí, abych jí už považovala za svou) a přemýšlela jsem nad zkrácením vlasů, což jsem nakonec odložila na dobu, kdy budu v Luhačkách. A taky jsem se přes Naučmese.cz přihlásila na pár zajímavých motivujících a rozvíjejících kurzů, které se konají v průběhu června (určitě se tu o nich časem zmíním).

A dnes ráno jsem si nalakovala fialově nehty - to aby se mi hodily k mým domácím teplákům, protože na celý víkend mám naplánováno studium makroekonomie. 

Plány na emigraci se zatím posouvají na neurčito..