sobota 23. března 2013

Hodina Země

Dnes v noci se od 20.30 do 21.30 ponoří Česká republika do tmy. 

Hodina Země je celosvětový happening, který probíhá symbolickým hodinovým zhasnutím světel, ať již veřejného osvětlení, nasvícení památky, štítu firmy, nebo vlastního obýváku. Připomíná závažnost probíhajících změn klimatu a je gestem těch, kteřím není stav našeho životního prostředí lhostejný. V ČR pořádá Ekologický institut Veronica (http://www.veronica.cz/hodinazeme/)

Od Eiffelovy věže v Paříži po Empire State Building v New Yorku, přes nejvyšší budovu světa Burdž Dubaj až po Šikmou věž v Pise a Karlův most. Sedmý ročník globálního happeningu Hodina Země se dnes uskuteční ve 154 zemích světa. Po boku více než 7000 světových měst se letos v Česku postaví přes 150 obcí a 130 firem. To vše jako inspirace k lepší ochraně životního prostředí, zejména řešení problematiky změny klimatu.

Hodina Země ve světě
Mezi památky, které zhasnou svá osvětlení, se zařadí Opera a Harbour Bridge v Sydney, mrakodrapy Tokyo Tower a Taipei 101, Velká čínská zeď, Stolová hora v Kapském městě, Šikmá věž v Pise, Socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru, CN Tower v Torontu, bulvár Strip v Las Vegas, Times Square, Empire State Building a další.
Happeningu se zúčastní i nejmenší nezávislý stát světa s novým papežem Františkem. Duchovní domov více než miliardy katolíků po celém světě se rozhodl zapojit zhasnutím nejvýraznější dominanty Vatikánu – 136 metrů vysoké Baziliky svatého Petra.
Kampaň podporují např. nejlepší fotbalista planety Lionel Messi, supermodelka Miranda Kerr nebo herečky Isabel Lucas a Jessica Alba. Z hudební scény pak Coldplay, Sigur Rós nebo Kylie Minogue..
Hodina Země je ale mnohem víc než jen hodinovým symbolickým zhasnutím. Je sílícím hnutím poukazujícím na snahu o změnu. I proto má letošní ročník Hodiny Země podtitul „Změňte svůj svět“. Na základě loňské kampaně ruský parlament letos schválil nový zákon o ochraně moří. V Ugandě, kde je největším problémem odlesňování, si dali za cíl zasadit v rámci kampaně 500 000 stromů. V ČR Hodina Země podporuje kampaň Velká Výzva www.velkavyzva.cz.

pondělí 18. března 2013

Voda pro Kamerun

Voda pro Kamerun je název zajímavého projektu, který se v tomto týdnu odehrává v kavárnách po celé České republice. Neziskovka Kedjom Keku (v překladu "Lidé z lesa") se tímto způsobem snaží o obnovu lesů na současném území Kamerunu.
V kavárnách, kde jindy dávají "vodovodu" zdarma, si jí v tomto týdnů můžete koupit za symbolickou dvacku - litr za dvacku, dvacka za strom - za kterou se později přímo v Kamerunu zasadí nový strom.

Součástí tohoto projektu je i bohatý doprovodný program v samotných kavárnách  - kulturní zpestření.


"Přijďte v týdnu od 18. do 24. března do své oblíbené kavárny a dejte si vodu z kohoutku. Zaplatíte za ni tentokrát dvacet korun za litr. Na dvacku pak přijde vysazení jednoho nového stromu zpět do mizejících horských mlžných lesů v africkém Kamerunu. Akce nazvaná „Voda pro Kamerun“ bude probíhat ve více než 60 kavárnách napříč Českou republikou. Pořádá ji občanské sdružení Kedjom- Keku, které se snaží zachránit a obnovit horský mlžný les ve stejnojmenné oblasti na severozápadě Kamerunu, kde zároveň provozuje školu pro děti místních farmářů.

Litr za dvacku, dvacka za strom
Do sázení stromů se může zapojit opravdu každý, kdo pije vodu z kohoutku. V týdnu od 18. do 25. března 2013 bude v kavárnách, čajovnách i vinárnách po celé České republice probíhat akce s názvem Voda pro Kamerun. Vodu z kohoutku si ve vaší oblíbené kavárně nedáte zadarmo, ale za symbolických dvacet korun za litr. Právě na dvacetikorunu přijde vysazení jednoho nového stromu zpět do jedinečného horského mlžného lesa severozápadním Kamerunu. Obnovou těchto vzácných lesů přispějete k opětovnému nastolení rovnováhy vodního cyklu, který je odlesněním narušen a dochází tak k pomalému vysychání celé oblasti."


Více na Kedjom Keku

Seznam kaváren v Praze:
Al Cafetero
Bar Nota
Baron Prášil
Bio Zahrada
Bistro Bohemia
Cafe Kafičko
Cafe Lounge
Caféidoskop
Čajový klub Duhovka
Cukrárna Alchymista
Do Větru
Epopey
Gopál
Groove bar
I Need Coffee!
Kasta
Kavárna Jarda Mayer
kavárna Original Coffee
Kavárna Pod Lipami
Kavárna Pražírna
Kavárna Šlágr
Kavárna U Řehoře Samsy
Krásný Ztráty
Kimla´s Coffee
Klub RybanaRuby
MamaCoffee Vodičkova
Mamacoffee Jiřák
Mamacoffee Karlín
Mamacoffee Londýnská
Mlsná kavka
Monolok cafe
Můj šálek kávy
Sicily cafe
Ta Kavárna
TarouCafe
Tichá
Týnská
Unijazz
Vypálené koťátko

 

úterý 12. března 2013

Kupte si svého otroka!

Před chvilkou jsem četla zajímavej článek o novodobém otroctví a o různých "fintách" na lidi, kteří se pak snadno dostanou do problémů..


"Zmíněná "nabídka" poskytuje zároveň jednoduchý návod, jak otroka získat: Je třeba mu půjčit 160 dolarů s úrokem 60 procent. A poté umožnit jeho rodině, aby dluhy splatila tím, že bude pro věřitele dva roky pracovat.

Během této doby jim musí být půjčeno dost dalších peněz na to, aby si mohli zakoupit potraviny a nezbytné léky. Vysoká sazba zaručí, že ve skutečnosti bude otrok pro věřitele pracovat alespoň šest let.

Poté je třeba počkat několik měsíců, kdy rodina opět vyhladoví, a následně jí znovu půjčit 160 dolarů. Celý proces se pak opakuje."

Celý článek dostupný zde: Levná pracovní síla?
 

neděle 10. března 2013

Fotografování sbližuje!

Přijde mi, že jsem součástí nějaké "fotografické" komunity (i když je to zatím jenom fórum, kde mi zatím všechny moje fotky kritizují). Ale už jen to, že si klidně chodím po městě s zrcadlovkou ruce a všímám si víc lidí, u kterých ji taky spatřím, mě naplňuje jakýmsi klidem.. 

První letošní sněženky ze včerejšího odpoledne ve Stromovce ..
Zrcadlovku si totiž do kapsy nestrčíte a je na první pohled viditelná - hned vím, že s tím člověkem mám společného nejen to, že jsem obětovala velkou část svých požitků, abych si jí mohla pořídit, ale i to, že jsme oba ochotni pro dobrou fotku mrznout, brzo vstávat, tahat s sebou stativ, brodit se po kotníky v blátě nebo si sthnout plíce, zatímco se škrábe na vysokej kopec..

Včera okolo půlnoci jsem bloumala Prahou a pomalu jsem se šourala na vlak.. Když jsem došla až na Václávak a chtěla zabočit do Jindřišské, všimla jsem si nebývale jasně nasvíceného Muzea a horní poloviny náměstí. Měla jsem ještě trochu času a šla jsem schválně "vystopovat" nejlepší místo, na které bych postavila stativ (v mých schizofrenických myšlenkách jsem totiž už majitelkou stativu, který ale ovšem pořád zapomínám doma). 
K mému překvapení jsem zjistila, že na "podle mě nejlepším místě" už stojí kluk a nasazuje svůj fotoaparát na onen stativ. Stoupla jsem si pár metrů za ním a pozorovala jsem ho. Když si všiml mě a mé taštičky se zrcadlovkou, začal se hned družit a povídat si se mnou o nastavení času expozice a dálkové samospoušti, že jsem se od něj musela až odtrhnout aby mi neujel vlak..

Ráno jsem se jako obvykle za posledních pár týdnů probudila až moc brzo. Svítilo slunko, tak jsem se domluvila se zmánou, že si k ní dojdu něco vyzvednout. Popadla jsem zrcadlovku, zkontrolovala baterky a podél břehu řeky jsem se vydala kolem naší vesnice. 
Nevím, jestli to bylo tím sluníčkem, ale všichni pejskaři, kteří ráno venčili své mazlíčky, se na mě culili a zdravili mě - lidi, které znám od vidění, a kteří nikdy nehli ani brvou, i lidi, které neznám vůbec. Jedna paní se mi dokonce strašně omlouvala, že mi její malamutka zkazila fotku (přesně v okamžiku, kdy jsem měla nastaveno a zaměřila jsem, tak začala kadit).. 
Pomalu jsem se procházela po zablácené cestě, s rozebplnutým vlajícím kabátem, rozchuchanými vlasy, s zrcadlovkou v ruce a popruhem plandajícím těsně nad zemí.. Byla jsem šťastná..

středa 6. března 2013

Co se od nás vlastně očekává?

A je to tady! Dostala jsem kopačky! Sice milé, ale kopačky jsou kopačky. Bylo mi řečeno, že jsem milá a hodně chytrá a mám ve všem pravdu - ta poslední věta  navazovala na můj "monolog", ve kterém jsem mu řekla, co si o něm myslím.

Faktem ovšem zůstává, že to nejspíš s mým "milým" projevem nebo s mou inteligencí nebylo tak horké. To je jedna varianta - ta lepší. Druhou variantou by bylo, že ani moje výše uvedené vlastnosti nevyvážily něco, o čem u "kopaček" nebyl vůbec řeč - a to vzhled.


Těžko říct, asi se na mě vůbec nedíval, když mi dával své telefonní číslo nebo si mě omylem spletl s někým jiným, když mě zval na večeři.. Abych pravdu řekla, je to pro mě docela frustrující - tato situace jasně ukazuje, že muži asi ani neví, co chtějí..
 
Anebo jinak - ví co chtějí - chtějí všechno! Jako ženy hodné jejich přízně musíme být vždy upravené a připravené na všechno. Názorová samostatnosti a finanční nezávislost je samozřejmostí..

Očekává se od nás, že budeme mít čistou a krásnou pleť, hebké a kvalitní vlasy, výrazné oči, svůdný pohled, upravené nehty, oholené nohy (a i to všechno ostatní), moderní a elegantní šaty, naleštěné kabelky a boty, optimistické myšlení, vysoké vzdělání, základní znalosti ve všech oblastech, povědomí o aktuální situaci ve světě, názorovou vyhraněnost, dobře placenou práci, která nám zajišťuje samostatnost, budeme mít takovou inteligenci, aby se s námi mohli muži chlubit, vždy o čem mluvit a konverzace s námi bude nanejvýš obohacující a příjemná, obrovskou přeplněnou knihovnu a budeme sečtělé, budeme empatické vůči všem prohřeškům a pokleskům našeho partnera, vždy a ochotně budeme provozovat sex, projevovat zájem o všechny jeho problémy, se kterými mu budeme radit a pomáhat, budeme mít touhu se o muže starat a v neposlední řadě budeme mít v první řadě zájem o blaho ostatních a jsme smířené, že my budeme vždy až na druhém místě..
 
Ptám se sama sebe - opravdu taková žena existuje? Myslí si muži, že takovou ženu mohou najít? A vážně si myslí, taková "superžena" bude mít zájem právě o toho jednoho muže?
 
Pravdou ale ovšem zůstává, že jakýkoli dokonaný intelekt ženy je vždy zastíněn faktem, že máme moc velký zadek nebo moc malá prsa. Nedej Bože kombinaci obojího!:)

úterý 5. března 2013

O víře

Včera ráno mi přistál do emailové schránky textový soubor do mé kamarádky se vzkazem: "Tohle jsem napsala pro tvůj blog. Dělej si s tím co chceš." Udělala jsem malé korektury a v podstatě v nezměněné podobě jsem se rozhodla článek zveřejnit.

Kamarádka zde píše o víře jako takové. Musím říct, že s jejím názorem do velké míry souhlasím - každý z nás by si měl najít něco v co věří. Přirozeně si rozšiřovat obzory a z každého nového objevu si vybrat něco s čím se ztotožňuje. Naše "víra" může pak ovlivnit nejen náš život, ale i naše vztahy k okolí.. A to za to stojí ne? :)

Co je to víra? Lidé ji většinou berou jako nějaké vodítko. Ano, je to jakési vodítko, ale nesmíme to s ním přehánět. Když člověk vyznává pouze jednu víru (např. křesťanství), v podstatě tím vyjadřuje odpor vůči všem ostatním vírám. Jenže každá víra má něco do sebe. A každá víra může být dobrým zdrojem informací. Díky tomu, že nebudeme slepě a až fanaticky vyznávat jednu víru, se naše vědomí automaticky rozšíří a my můžeme kolem sebe vidět více souvislostí - jsme schopni si najit vazby, odpovědět na otázky a tím si nakonec udělat náš život plnější a šťastnější.

Uvedu příklad na citaci známé pasáže z Bible:

„Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.“

Tady jasně vidíme, proč se člověk setkává s hříchem - jakýkoli náš „hřích“ nám může ukázat na náš původní problém a čím byl způsoben.

Například - docela častá situace mezi dětmi a rodiči:

Manželům se narodí dítě, oni pro to miminko dělají všechno - starají se o něj, oblékají ho, krmí ho - a tím pádem pro něj dělají „dobro“. Jenže tím ta touha dělat dobro nekončí - rodiče totiž většinou chtějí ještě víc a začínaji zasahovat do soukromého života dítěte, tedy rozhodovat, co dítě bude dělat v budoucnosti. Udělají si jasnou představu, že jejich dítě bude mít uznávanou a prestižní profesi, aniž by je zajímalo, zda to dítě vůbec bude chtít jejich představy splnit. Pokud ale to dítě bude silné a smělé a odváží se a řekne svým rodičům, že nepotřebuje jejich pomoc, pak se většinou rodiče vzbouří. Proč? Protože nejspíš nekonali čisté dobro, ale za tím dobrem viděli nějaký prospěch (např. vychloubání se povoláním svých). Kdyby konali skutečné dobro, tak by se zachovali s pochopením, snažili by se podpořit svoje dítě a tak, tedy projevovali svoji bezpodmínečnou lásku.

Závěr je takový: pokud rodiče nekonají upřímné dobro, mohou se setkat s hříchem - tedy například odmítnout svoje dítě (jeho sny, přání, osobnost). 
Člověk má hledat počátek svého hříchu a přestat dávat důraz na hřích samotný. Protože potom se většinou nevědomky setkáváme s nenávistí sami k sobě, která se projevuje pocitem viny, pochybnostmi o sobě, nejistotou, atd.

V podstatě se počátek hříchu schovává v tom, že potřebujeme uznání z druhé strany. Takovou potřebu uznání máme většinou již od dětství - pokud jsme jako děti necítili bezpodmínečnou lásku ze strany rodičů a tu „podmíněnou“ jsme si museli neustále něčím zasloužit. Jenže pravda je taková, že naši rodiče jinou než podmíněnou lásku dávat prostě neumí, protože podvědomě kopírují chování a výchovu svých rodičů, kteří je zřejmě také nemilovali bezpodmínečné. Člověk je oběť oběti.

Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uvědomit si chování našich rodičů, zanalyzovat jak nás jejich chování ovlivnilo a zastavit tento koloběh. Musíme začít milovat bezpodmínečně. Dávat bezpodmínečně. Konat dobro z naší vůle, aniž bychom čekali nějakou odměnu či výhodu.

Abychom to mohli uskutečnit, musíme se rozhlížet kolem sebe a hledat souvislosti. Musíme pochopit, proč se člověk chová zrovna tím způsobem, jakým se chová.

Texted by Nastaska
.

neděle 3. března 2013

Další krok

Přijde mi, že jsem za posledních 36 hodin objevila Ameriku a uskutečnila výpravu do úplně jiného světa. Vím, že nejsem dokonalá, ale vždycky se mi musí stát nějaká nepříjemná situace, abych se nad sebou zamyslela a posunula se ve svém "vývoji" dál. 


Moje "osudová" situace se odehrála v pátek večer od 7 do 9 hodin.. Nebudu a ani nemůžu komentovat osobu, se kterou jsem jí zažila, ale zaměřuju se pouze na sebe. Ty dvě hodiny byly pro mé ego a sebevědomí učiněné peklo. Ne, neberte to doslova. Vlastně by to byl docela příjemný večer .. kdyby nebylo mého chování..

Zase jsem si v praxi ověřila, že neumím přijímat.. Že hledám nejrůznější pochybné důvody, proč mi někdo něco nabízí a rychle vymýšlím výmluvy, proč to odmítnout.. Nedokážu něco přijmout jen tak, vždy za tím vidím něco víc, a i když náhodou ne, tak to radši odmítnu, abych později neměla pocit nějakého závazku.. Začne ve mě hlodat pochybnost, proč právě já a čím si to vlastně zasloužím..

Moje mysl prostě nedokáže přijmout fakt, že když mi někdo něco nabízí, že to dělá z vlastní vůle a nic za to nechce - protože jsem v tomhle duchu nebyla vychovaná, nikdy jsem nic nedostala zadarmo a vše jsem si musela svým způsobem získat sama. Většinou si o dané osobě nakonec domyslím, že je ze mě zklamná, protože si mě představovala jinak, pravda je ale s největší pravděpodobností taková, že je zklamaná z mého chování jako takového - většina lidí si myslí, že když od něj něco někdo odmítne, že odmítá i jeho samotného...

Pravdou ale asi zůstává to, co mi dnes ráno řekla moje kamarádka: "Když člověk vědomě odmítá něco, co mu druhý dobrovolně dává, tak si to vlastně asi ani nezaslouží." Ale já si to přece chci zasloužit!