sobota 3. listopadu 2012

Nic nemusím

Není to tak dlouho, co jsem ho potkala. Potkala jsem člověka, který je milý a laskavý. Od vidění ho znám asi 3 měsíce, ale asi před měsícem jsme spolu nějakým způsobem komunikovat. Je to zvláštní pocit, ale poprvé v životě mám pocit, že s ním nic nemusím. 


Ano, poprvé v životě, se nemusím snažit, aby konverzace plynula tak jak by měla, abych říkala, jen to co bych měla a dělala to, co bych měla. Naopak. Když jsem s ním, nehoní se mi během rozhovoru otázky typu: měla bych mu to říct? není to příliš soukromé? co si o mě bude myslet, když tohle řeknu? Vůbec ne. Vím, že on to pochopí. Že mě bere takovou, jaká jsem a že je spokojený, když já jsem v pohodě. Dává mi absolutní volnost a na nic se neptá. 

Když jsem s ním, můžu dělat věci, u kterých jsem často pochybovala, jestli se to hodí, můžu se chovat, tak jak se v současné chvíli cítím a nemít pak špatný pocit ze svého chování. 

Můžu klidně mlčet a vím, že ho to neurazí.
Můžu k němu přijít, beze slova se svalit na pohovku v obýváku a jen ho pozorovat.
Můžu mu po nocích malovat obrázky na zasněžené auto.
Můžu ho kdykoli a o cokoli poprosit a necítit se provinile.
Můžu si bez zeptání půjčovat všechny jeho věci.
Můžu klidně přijít a hodinu mluvit a mluvit a vím, že on je rád, když mu svěřuju své názory a že rád poslouchá.
Nemusím se starat o to, jak to jemu připadá, protože vím, že kdyby mu to vadilo, tak to řekne.
Nemusím se bát o to, že o mě ztratí zájem.
Nemusím se bát o sebe. 

Vím, že to navždy nevydrží, ale chci ještě dlouho cítit tenhle pocit výjimečnosti. A nechci za čas přijít na to, že to co mi teď přijde tak vzácné a výjimečné, se mi stalo všedním a fádním. Musím si toho co nejvíce vážit a uchovávat v sobě tenhle pocit.





2 komentáře:

  1. Nádhera. To znám. Po 17 letech konečně smím říct, co si myslím, projevit svůj názor, být sama sebou.

    OdpovědětVymazat
  2. To je jako bys mluvila o mně. Pavel :D

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)