Rozum a cit

Když jsem tuto knihu před několika týdny rozečetla, očekávala jsem něco podobného jako romantické drama Pýcha a předsudek – přece jenom, myslela jsem, že se autorka Jane Austen se ve své době příliš žánrově nezměnila a název tomu již napovídal. Úplně mě uchvátila její spisovná mluva, např. věty ve stylu „byl jsem hotov k ..“ nebo „byla mi zaslíbena“ mě úplně fascinovaly a doháněly do jisté blaženosti. Po dlouhém prokousávání přes prvních několik desítek stránek, kdy jsem knihu neustále odkládala a nemohla jsem se k ní vrátit, jsem zbytek knihy „přelouskala“ během několik málo hodin.   

V Pýše a předsudku byly role rozděleny jasně – ona je Předsudek a on představuje Pýchu. Oba musí k sobě být tolerantní a hledat pohnutky, tam kde skutečně jsou a happy end byl na světě. Kdežto v této knize, je to jiné. Hlavními hrdinkami jsou sestry - slečny Dashwoodové – Marianna a Elinor. Obě potkají dva urozené pány, o kterých si myslely, že s o ně uchází. 

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kdo z nich je Rozum a kdo Cit, přemýšlela jsem nad tím dokonce i po přečtení knihy, ale dnes večer mi to docvaklo. Obě slečny i oba pánové jsou jak Rozum i Cit, s tím rozdílem, že sestry jsou nejprve Cit a po těžkých zkouškách, který jim osud naložil „přešly“ na Rozum, kdežto u pánů to bylo naopak, nejprve se oba řídili Rozumem a až poté, co se jim to nevyplatilo a stali se oba dva nešťastnými, vsadili na Cit. 

Celá kniha je v současné době aktuálnější, než by se zdálo. Sice jsme v době, kdy se všem kromě sourozenců vyká, kdy musíte mít ke všemu svolení rodiny, kdy se manželé vybírají podle věna a kdy svatba je brána je konec vzrušujícího života, ale i tak je v tom mnoho pravdy. Dalo by se dokonce říci, že daleko více, než v mnohem průkopnější a oblíbenější knize o Pýše a předsudku. 

Tento příběh je o pokoře, tolerantnosti, vlastním úsudku a víře v druhého člověka a o tom, že bez těchto vlastností si druhého nemůžete vážit. Těžko by se i dnes stýkal někdo dobrovolně s někým, ke komu nemá respekt, koho si neváží a o kom není přesvědčený, že jeho povaha je „čistá a nezkažená“. 

Obě slečny prodělaly více méně to samé. Nezávisle na sobě se seznámí s okouzlujícími pány, do kterých se zamilují (i když se to v té době nesmělo dávat najevo). Po čase ale zjistí, že byly obě oklamány. 
Oba pánové jednali jako sobci a ucházeli se o přízeň slečen jen z čistého rozmaru a získání jistého sebevědomí. Marianně zlomil srdce pan Willoughby, který žil rozmařilý život, zadlužil se, kde mohl a v minulosti přivedl jednu dívku do jiného stavu (v té době naprosto neslýchané) a který se nakonec oženil s jinou slečnou, jen kvůli jejímu obrovskému věnu. Oproti tomu pan Ferrars se s Elinor nemohl oženit, protože před se před pár lety z mladické nerozvážnosti zaslíbil jiné dívce. 

Obě dívky tato zjištění zdrtila, zvlášť když se to obě dozvěděly z druhé ruky a neměly šanci si o tom s oběma pány promluvit. Celé se to zdá až amatérsky jednoduché, protože celá tato zápletka se odehraje v první třetině knihy. Co, ale onu knihu tak vyzdvihuje, jsou soukromé názory obou slečen a způsob, jakým se s problémy vypořádávají. (Připomínám, že děj se odehrává v době, kdy dva „cizí“ lidé spolu mohli mluvit jen ve společnosti dalších osob a to pouze v jistých náznacích a jakékoli konkrétní otázky byly projevem ryzí neslušnosti. Každé slovo se tedy pečlivě vážilo, než bylo proneseno.)

Dnes je to skoro až směšné, ale když se sestry již smířily s myšlenkou, že daní pánové je daní pánové sobecky oklamaly a že jsou pro ně navždy ztraceni, jediné co je ve skutečně opravdu trápilo, byl duševní stav obou pánů – zda si polepšili, dokážou být navzdory jejich osudu vůbec ještě šťastni a zda se před nimi budou umět ospravedlnit, aby si jich slečny mohly vážit jako dávných ztracených přátel.

Poté, co oba pánové zjistili, že sestry ví, jaká je jejich situace, a že s ní plně vypořádaly (u slečen se tedy v tomto momentě změnila poloha z Citu na Rozum) se s tím pánové nemohli jen tak smířit a o to více se do obou slečen a do jejích velkorysých vlastností zamilovali (u nich se tedy počáteční Rozum a vypočítavost v době utrpení změnil na Cit).

Kdo by dnes jednal podobně? Žijeme ve světě, kde se každý honí za svým štěstím a jde přes mrtvoly, protože věří, že se na jeho činy dříve nebo později zapomene. Kdo dnes přemýšlí tak, že se strachuje, aby pro svého vyvoleného byl skutečně ten nejlepší a aby měl přesně ty vlastnosti, kterých by si druhý vážil a které by ho udělali šťastným? Kdo v sobě získá pocit míru a klidu pouze s vědomím, že osoba, kterou miluje je šťastná, i za cenu toho, že s někým jiným? 

Zní to jako velké klišé (a asi to tak opravdu je), ale já pořád věřím, že někde venku chodí „čistí“ lidé, které je třeba respektovat a kteří si svými myšlenkami i činy zasluhují úctu druhých.

I sebe lepší nebo horší kniha dokáže člověka nasměrovat na nějaký určitý cíl. Nevím, jestli jsem tento příběh pochopila přesně tak, jak si ho Jane Austen před třista lety představovala, ale vždyť přece, každý může v čemkoli vidět jiný význam. A každá myšlenka, nad kterou se alespoň trochu zamyslíme, nás posunuje čím dál blíž našemu „teoretickému“ cíli.. 

Na závěr přikládám pár „kýčovitých“ pasáží, které mě ale asi nejvíce donutili se zamyslet a přivedly do stavu klidu a míru: 

Str. 109 (Elinor zjistila, že jí pan Ferrars miluje, ale že hodlá dostát svému slibu, který kdysi dal jiné slečně): 

„Určitě jí miluje. Jakým balzámem na srdce je takové vědomí! Jak mocně pak oroduje za odpuštění! Udělal chybu, velkou chybu, že zůstával dál na Norlandu, když začal tušit, že ho přitahuje víc, než by se patřilo. V tom ho nic neomlouvá, ale jestli tím ublížil jí, oč hůře ublížil sobě, a pokud ji uvedl do politováníhodné situace, pak sám má před sebou jen zoufalou beznaděj. Svou nemoudrostí připravil trápení oběma: jí dočasně a sobě natrvalo. Ona se s tím časem vyrovná a najde ztracený klid, ale co čeká jeho? Může být někdy aspoň jakžtakž spokojený po boku Lucy Steelové, když už nepřichází v úvahu, že by ji miloval, spokojí se – při své čestnosti, při svém jemnocitu a bystrém duchu – se ženou jako ona, nevzdělanou, neupřímnou, sobeckou?“ 

Str. 200 (Elinor se smíří, že pan Ferrars si vezme jinou dívku, ale ví, že ve skutečnosti miluje jí): 

„Edward si vezme Lucy; vezme si ženu, která zevnějškem i rozumem předčí polovinu ostatní dívek, časem si zvykne a zapomene, že kdysi jiná v jeho očích předčila ji.“

Str. 265 (Rozhovor mezi Elinor a Mariannou, v období, kdy se sestry dozvěděly, že se pan Willoughby oženil s dívkou s velkým věnem): 

„Teď všeho lituje,“ pokračovala Elinor. „Ale proč? – Protože zjišťuje, že si dobře neposloužil. Není šťastný. Jeho poměry se urovnaly – z té strany mu nic nehrozí, a tak myslí jen na to, že jeho žena se tobě nevyrovná. Znamená to ale, že by v manželství s tebou byl spokojený? Dolehly by na něho zase jiné starosti. Byl by se ocitl v peněžních nesnázích, kterým teď, kdy mu víc nehrozí, nepřikládá význam. Byl by měl příkladnou manželku, ale žil by v tísni a chudobě, a brzy by asi dospěl k názoru, že nespočetné výhody nezadluženého panství a solidních příjmů jsou pro rodinné štěstí důležitější než pouhé povahové vlastnosti paní domu.“

Více info o knize:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozum_a_cit