neděle 28. října 2012

Rozum a cit

Když jsem tuto knihu před několika týdny rozečetla, očekávala jsem něco podobného jako romantické drama Pýcha a předsudek – přece jenom, myslela jsem, že se autorka Jane Austen se ve své době příliš žánrově nezměnila a název tomu již napovídal. Úplně mě uchvátila její spisovná mluva, např. věty ve stylu „byl jsem hotov k ..“ nebo „byla mi zaslíbena“ mě úplně fascinovaly a doháněly do jisté blaženosti. Po dlouhém prokousávání přes prvních několik desítek stránek, kdy jsem knihu neustále odkládala a nemohla jsem se k ní vrátit, jsem zbytek knihy „přelouskala“ během několik málo hodin.   


V Pýše a předsudku byly role rozděleny jasně – ona je Předsudek a on představuje Pýchu. Oba musí k sobě být tolerantní a hledat pohnutky, tam kde skutečně jsou a happy end byl na světě. Kdežto v této knize, je to jiné. Hlavními hrdinkami jsou sestry - slečny Dashwoodové – Marianna a Elinor. Obě potkají dva urozené pány, o kterých si myslely, že s o ně uchází. 
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kdo z nich je Rozum a kdo Cit, přemýšlela jsem nad tím dokonce i po přečtení knihy, ale dnes večer mi to docvaklo. Obě slečny i oba pánové jsou jak Rozum i Cit, s tím rozdílem, že sestry jsou nejprve Cit a po těžkých zkouškách, který jim osud naložil „přešly“ na Rozum, kdežto u pánů to bylo naopak, nejprve se oba řídili Rozumem a až poté, co se jim to nevyplatilo a stali se oba dva nešťastnými, vsadili na Cit. 

Celá kniha je v současné době aktuálnější, než by se zdálo. Sice jsme v době, kdy se všem kromě sourozenců vyká, kdy musíte mít ke všemu svolení rodiny, kdy se manželé vybírají podle věna a kdy svatba je brána je konec vzrušujícího života, ale i tak je v tom mnoho pravdy. Dalo by se dokonce říci, že daleko více, než v mnohem průkopnější a oblíbenější knize o Pýše a předsudku. 

Tento příběh je o pokoře, tolerantnosti, vlastním úsudku a víře v druhého člověka a o tom, že bez těchto vlastností si druhého nemůžete vážit. Těžko by se i dnes stýkal někdo dobrovolně s někým, ke komu nemá respekt, koho si neváží a o kom není přesvědčený, že jeho povaha je „čistá a nezkažená“. 

Obě slečny prodělaly více méně to samé. Nezávisle na sobě se seznámí s okouzlujícími pány, do kterých se zamilují (i když se to v té době nesmělo dávat najevo). Po čase ale zjistí, že byly obě oklamány. 
Oba pánové jednali jako sobci a ucházeli se o přízeň slečen jen z čistého rozmaru a získání jistého sebevědomí. Marianně zlomil srdce pan Willoughby, který žil rozmařilý život, zadlužil se, kde mohl a v minulosti přivedl jednu dívku do jiného stavu (v té době naprosto neslýchané) a který se nakonec oženil s jinou slečnou, jen kvůli jejímu obrovskému věnu. Oproti tomu pan Ferrars se s Elinor nemohl oženit, protože před se před pár lety z mladické nerozvážnosti zaslíbil jiné dívce. 
Obě dívky tato zjištění zdrtila, zvlášť když se to obě dozvěděly z druhé ruky a neměly šanci si o tom s oběma pány promluvit. Celé se to zdá až amatérsky jednoduché, protože celá tato zápletka se odehraje v první třetině knihy. Co, ale onu knihu tak vyzdvihuje, jsou soukromé názory obou slečen a způsob, jakým se s problémy vypořádávají. (Připomínám, že děj se odehrává v době, kdy dva „cizí“ lidé spolu mohli mluvit jen ve společnosti dalších osob a to pouze v jistých náznacích a jakékoli konkrétní otázky byly projevem ryzí neslušnosti. Každé slovo se tedy pečlivě vážilo, než bylo proneseno.)
Dnes je to skoro až směšné, ale když se sestry již smířily s myšlenkou, že daní pánové je daní pánové sobecky oklamaly a že jsou pro ně navždy ztraceni, jediné co je ve skutečně opravdu trápilo, byl duševní stav obou pánů – zda si polepšili, dokážou být navzdory jejich osudu vůbec ještě šťastni a zda se před nimi budou umět ospravedlnit, aby si jich slečny mohly vážit jako dávných ztracených přátel.

Poté, co oba pánové zjistili, že sestry ví, jaká je jejich situace, a že s ní plně vypořádaly (u slečen se tedy v tomto momentě změnila poloha z Citu na Rozum) se s tím pánové nemohli jen tak smířit a o to více se do obou slečen a do jejích velkorysých vlastností zamilovali (u nich se tedy počáteční Rozum a vypočítavost v době utrpení změnil na Cit).
Kdo by dnes jednal podobně? Žijeme ve světě, kde se každý honí za svým štěstím a jde přes mrtvoly, protože věří, že se na jeho činy dříve nebo později zapomene. Kdo dnes přemýšlí tak, že se strachuje, aby pro svého vyvoleného byl skutečně ten nejlepší a aby měl přesně ty vlastnosti, kterých by si druhý vážil a které by ho udělali šťastným? Kdo v sobě získá pocit míru a klidu pouze s vědomím, že osoba, kterou miluje je šťastná, i za cenu toho, že s někým jiným? 

Zní to jako velké klišé (a asi to tak opravdu je), ale já pořád věřím, že někde venku chodí „čistí“ lidé, které je třeba respektovat a kteří si svými myšlenkami i činy zasluhují úctu druhých.
I sebe lepší nebo horší kniha dokáže člověka nasměrovat na nějaký určitý cíl. Nevím, jestli jsem tento příběh pochopila přesně tak, jak si ho Jane Austen před třista lety představovala, ale vždyť přece, každý může v čemkoli vidět jiný význam. A každá myšlenka, nad kterou se alespoň trochu zamyslíme, nás posunuje čím dál blíž našemu „teoretickému“ cíli.. 


Na závěr přikládám pár „kýčovitých“ pasáží, které mě ale asi nejvíce donutili se zamyslet a přivedly do stavu klidu a míru: 

Str. 109 (Elinor zjistila, že jí pan Ferrars miluje, ale že hodlá dostát svému slibu, který kdysi dal jiné slečně): 
„Určitě jí miluje. Jakým balzámem na srdce je takové vědomí! Jak mocně pak oroduje za odpuštění! Udělal chybu, velkou chybu, že zůstával dál na Norlandu, když začal tušit, že ho přitahuje víc, než by se patřilo. V tom ho nic neomlouvá, ale jestli tím ublížil jí, oč hůře ublížil sobě, a pokud ji uvedl do politováníhodné situace, pak sám má před sebou jen zoufalou beznaděj. Svou nemoudrostí připravil trápení oběma: jí dočasně a sobě natrvalo. Ona se s tím časem vyrovná a najde ztracený klid, ale co čeká jeho? Může být někdy aspoň jakžtakž spokojený po boku Lucy Steelové, když už nepřichází v úvahu, že by ji miloval, spokojí se – při své čestnosti, při svém jemnocitu a bystrém duchu – se ženou jako ona, nevzdělanou, neupřímnou, sobeckou?“ 

Str. 200 (Elinor se smíří, že pan Ferrars si vezme jinou dívku, ale ví, že ve skutečnosti miluje jí): 
„Edward si vezme Lucy; vezme si ženu, která zevnějškem i rozumem předčí polovinu ostatní dívek, časem si zvykne a zapomene, že kdysi jiná v jeho očích předčila ji.“

Str. 265 (Rozhovor mezi Elinor a Mariannou, v období, kdy se sestry dozvěděly, že se pan Willoughby oženil s dívkou s velkým věnem): 
„Teď všeho lituje,“ pokračovala Elinor. „Ale proč? – Protože zjišťuje, že si dobře neposloužil. Není šťastný. Jeho poměry se urovnaly – z té strany mu nic nehrozí, a tak myslí jen na to, že jeho žena se tobě nevyrovná. Znamená to ale, že by v manželství s tebou byl spokojený? Dolehly by na něho zase jiné starosti. Byl by se ocitl v peněžních nesnázích, kterým teď, kdy mu víc nehrozí, nepřikládá význam. Byl by měl příkladnou manželku, ale žil by v tísni a chudobě, a brzy by asi dospěl k názoru, že nespočetné výhody nezadluženého panství a solidních příjmů jsou pro rodinné štěstí důležitější než pouhé povahové vlastnosti paní domu.“

pondělí 22. října 2012

O kaštanech

Procházím se v po louce a když dojdu až ke kaštanové aleji bezmyšlenkovitě začnu sbírat kaštany do dlaně. V dálce vidím, jak ke mě běží asi pět dětí a hlavou mi bleskne myšlenka, že jich mám ještě strašně málo a že mi je ty děti vysbírají, začnu se rychle rozhlížet kolem sebe a hledat další. 

Když už ke mě doběhnou, vzhlédnu k nim a vidím, že všichni ke mě natahují obě dlaně plné kaštanů a říkají, že jich mají spoustu, že se jim roztrhla taška a nemají je kam dát a ať si je vezmu. Malé děti ní dávají lekci z mojí chamtivosti! 


Nakonec jsem si nechala jen tyto čtyři.



pátek 19. října 2012

Láska za peníze

Po přečtení nadpisu se asi kdekomu z vás vybaví využívání se lidí navzájem, kdy si bohatý nezajímavý muž kupuje lásku krásné ženy. Já ale chci napsat o něčem jiném. O lidech, kteří si myslí, že asi opravdu musí za návštěvu, pomoc, vyslechnutí a hlavně za společnost někoho jiného platit. A to "platit" myslím doslova. 


Jako příklad si beru moje prarodiče - rodiče od mého táty a babičku (matku mé mamky). I když to na první pohled tak nevypadá, obě strany mají nesmyslný pocit, že si musí kupovat to, abych za nimi chodila. Oba jiným způsobem, jedni asi nevědomky, ale ve skutečnosti se stejným závěrem. 

Začnu s vyprávěním o mým dědovi a babičce z tátovy strany. Oběma je už k osmdesátce, mají už svoje vlastní problémy a rozhodně na tom nejsou zdravotně dobře. Vždycky když tam ale přijdu, tak mají velkou radost. Pořád se na něco vyptávají a zajímají se o mě. 
Když jsem byla malá, tak jsem od dědy dostávala vždy stovku nebo dvě za vysvědčení. Potom se to rozšířilo, že teď dostávám peníze k narozeninám nebo k Vánocům, abych si sama koupila, co potřebuju a neměla od nich zbytečné věci, které se mi ani nelíbí. 
Co jsem se ale do jisté míry osamostatnila, mám pocit, že jejich nevědomé kupování mé přízně narůstá. Většinou, když od nich odcházím podstrčí mi děda stovku "abych měla aspoň na teplej čaj, když mi bude zima". Když jsem je navštívila, poté co jsem složila státnice, čekala na mě obálka, ve které jsem našla tisícovku. 
Necelý měsíc nato po slavnostních promocích, když jsem za rodinou přišla do auly a děda na mě opět mával obálkou, tentokrát se dvěma tisíci. Ani ne pár hodin poté, po slavnostním obědě, kdy si táta nenechal od dědy přispět za jídlo, fialová bankovka opět skončila u mě.. 
Celé to nakonec vygradovalo minulý víkend, kdy jsem se k nim pozvala na oběd s tím, že s nimi půjdu pak na jarmark (chodíváme tam spolu každý rok). Tentokrát mi babička vnutila pětistovku s čokoládou, abych prý měla dobrý nervy do školy. 
Na jarmarku se mě děda pořád ptal: "chceš něco koupit? Líbí se ti něco? Jen se nestyď!", vždycky když jsem se u nějakého stánku zastavila víc jak na 10 vteřin. Později, opět u nich doma, při kávě, se děda pokusil podstrčit mi obálku s pětadvaceti tisíci na školné. Když jsem to odmítla, rozvířila se dlouhá diskuze, kterou děda nakonec zakončil svým klasickým "hloupej, kdo dává, hloupější, kdo nebere." Při mém odchodu mě ale ještě nezapomněl ujistit, že kdybych někdy potřebovala, tak vím, kam se mám obrátit. 
Je to šílené, zvlášť, když si představíte, že děda je ten nejšetřivější člověk na světě. Nikdy si nekoupí nic, co skutečně nepotřebuje, vše si opravuje sám a při týdenním nákupu objíždí všechny 4 obchody ve městě, protože v jednom mají levnější mléko a v druhém zase rohlíky.. 

Moje druhá babička na tom s penězi není kvůli podnikání vůbec špatně, ale i tak je neuvěřitelně šetřivá. V obchodech nakupuje zásadně ve slevách (potom např. v období květáku máme květák 5x týdně), nakupuje pouze to nejlevnější, na obal každého výrobku si píše datum nákupu, aby věděla, jak dlouho jí zboží vydrželo a nikdy nic nevyhodí (ani igelitové sáčky od zeleniny nebo pečiva, kelímky od jogurtů či kartóny od vajíček - a asi si dovedete představit, jak to u ní tedy při těchto zásobách vypadá). U ní mám ještě daleko větší pocit "kupování si mě", což je mi o to víc proti srsti.

Podle mého už to není klasické roztomilé podplácení, ale vyloženě kupování. Mezi jejími a výše zmiňovanými penězi od dědy jsou ale 2 velké rozdíly: První je ten, že ona neplatí mě, ale za mě (tzn. že musí mít naprostý přehled, za co utrácím a když s tím náhodou souhlasí, tak mi to proplatí, s tím, že to mám brát, jako by mi to koupila ona). Druhý (a ten horší) je, že mi to nikdy nezapomene ve vhodnou chvíli připomenout a očekává, že se podle toho "zachovám". 

Mám pocit, že z její strany toto chování je nejen účelné, ale asi taky trochu vypočítavé. Ale i tak se musím přiznat, že to na mě zabírá - v životě bych nesouhlasila, že se přestěhuju z mého rodného města stovky kilometrů daleko, kdyby mi nezařídila, že můžu bydlet v bytě nad ní, který se při té příležitosti i zrekonstruuje. Docela se za to stydím. Ale vím stoprocentně, že to tak také bere - chci abych tě měla blízko, tak ti pomůžu s novým bydlením. 

Ve skutečnosti ale vím, že to na mě nezabírá. Nikdo si mojí úctu jen tak "nekoupí". A pokud k nějakému člověku úctu necítím, necítím k němu ani respekt a sympatie a tudíž nemám potřebu se s takovými lidmi vídat. Nikdy bych mého dědu nepřestala navštěvovat, i kdybych mu sama měla nosit obálky a vypomáhat mu tak s důchodem. 

Je to smutné, když starší generace má pocit, že mladším nemá už (kromě peněz) co nabídnout. Nechci tu být za velkou zastánkyni důchodců a jejich práv, ale myslím si, že každý by v sobě měl najít pokoru a snažit se s nimi sblížit. Vždyť nejde o nic jiného, než se podívat na svět jejich pohledem. 
Přiznávám, že nejsem výjimkou a také mám s generací mých prarodičů občas problém. Ale myslím si, že to není už o věku, ale o lidech - s lidmi, se kterými bych si pravděpodobně nerozuměla, ani kdyby byli stejně staří jak já, si logicky nemůžu rozumět ani když jsou staří. A bohužel, myslím, že spousta starších lidí si za svou neoblibu mohou sami - stejně jako ti mladší by se měli snažit vžít do světa těch starších, tak ti starší by se měli pokusit o to samé. Proto se podle mého stává, že jsou velké mezigenerační rozdíly. 

Jenže do jisté doby to lidé jsou schopni a ochotni snášet, ale v pokročilejším věku (s přibývajícími nemocemi, s postupným umírám jejich přátel a známých, s omezenou schopností se sami o sebe postarat, ...) se začínají cítit čím dál tím osamělejší a bojí se, že dnešní mladí lidé, kteří žijí v mnohem hektičtějším světě, než oni kdysi, na ně prostě pomalu zapomínají a přestanou je navštěvovat. Proto mají asi pocit, že si příští "návštěvu" musí pro jistotu pojistit.

Když tak nad tím přemýšlím, neměl by se tenhle článek jmenovat spíše "Peníze za lásku"?



čtvrtek 18. října 2012

Neznámý

Neznáme se.

Míjíme se.

Neznám jeho jméno.


Známe se více, než je obvyklé.

Neznám ho. Chci ho znát. 

Vysnila jsem si ho. Představuju si, že všechno, co jsem si vymyslela, je pravda.

Vím, že to pravda není.

Chci aby to nebyla pravda. Kvůli němu.

Ani ho nechci ho znát. 

Nechci vědět víc, protože se bojím, že bychom se k sobě nehodili. 

Nechci, aby on poznal, že se k sobě nehodíme.

Budu ho každý den jen dál míjet.

Beze slova.

Jako v posledních měsících. 

Jako v posledních letech.



pátek 12. října 2012

Nobelovka pro EU

Ač každoročnímu vyhlašování Nobelových cen zpravidla nevěnuju příliš pozornost, dnešní zpráva mě opravdu překvapila. I když s naším prezidentem Klausem ve většině věcí nesympatizuju, kdybych dnes byla na jeho místě, asi bych dopolední vyhlášení okomentovala stejnými slovy jako on.


Ale popoře. Evropská Unie dnes získala Nobelovu cenu míru za něco, co si ve skutečnosti sama nadrobila a dnes se všichni členové hrdě poplácávají po ramenech a úsměvem prohlašují, že jejich úsilí konečně někdo oceňuje. Jak už asi většina z nás zaregistrovala, dnešní kritika Klause zněla takto: "Nobelova cena míru měla smysl, že se dávala člověku, jednotlivci, konkrétně definovanému člověku za určitý unikátní výkon. 
Dát to instituci, v tomto případě byrokratické instituci, to je prázdné vyznamenání." I když má nesympatie k našemu prezidentu jsou asi větší, než by se k jeho postavení slušelo, nyní mi nezbývá nic jiného, než s ním plně souhlasit. Bohužel si ale myslím, že se v něm probudil opět hlas euroskeptika, a nenadálou možnost rýpnout si do unie, nemohl nechat jen tak ujít.

Vracím se zpět k informacím, které zveřejnila porota spolu s vyhlášením nového držitele ceny. Prý si unie "svou" cenu zasloužila tím, jak nyní bojuje za znovusjednocení Evropy. Ale... Popravdě, kdyby se státy Evropské unie chovaly přiměřeně svým možnostem a nefalšovaly účetní dokumenty, žádné znovusjednocování by dnes nebylo potřeba. 
Proč nyní tedy dnes odměňovat někoho za něco, když si za to může vlastně sám? Nebylo by morálnější ocenit někoho, kdo bojuje za práva a mír druhých? Rozvojové státy jsou plné bezpráví a nesolidarity a přitom se objevují osobnosti, kteří bojují za práva ostatních, aniž by za to čekali něco víc, než jen pocit zadostiučinění či kdejaké odměny. 
Podle dostupných informací na internetu předseda nobelovy komise, zdůrazňuje postavení celé Evropské Unie, od jejího vzniku až po současnost. Hovoří o jejích zásluhách po druhé světové válce, kdy se zasadila o vznik demokracie a dodržování základních lidských práv či pomoci státům bývalého sovětského bloku o začlenění do ekonomicky fungující skupiny států Evropy. Bezpochyby, v tomto má Evropská Unie skutečný přínos, pro každou zemi, která je její součástí.

Podle mého názoru, ale ve skutečnosti tato instituce byla založená právě a jedině proto, aby tyto funkce plnila a to že je skutečně plní by neměl být hlavní důvod o udělení ceny, kterou si bezpochyby spoustu lidí zaslouží daleko více, než tento uměle vytvořený politicko-ekonomický celek.
Skutečnou otázkou, ale zůstává - i kdyby výše vyjmenované důvody byly přijatelné pro věrohodné udělení uznání, proč ho Evropská Unie získala zrovna teď? Není to náhoda? Těším se na celé vygradování této "frašky" - skutečné předání ceny a jsem opravdu zvědavá, kdo se odváží ho jménem EU vlastně přijmout.

(Mimo příspěvek ještě přikládám tento odkaz: http://www.reflex.cz/clanek/nazory/48157/mame-tajny-seznam-drzitelu-nobelovych-cen-za-rok-2013.html - trefné nadsazení, ale spoustu lidí by to mohlo brát za skutečnost :-D)



středa 10. října 2012

Kolekce L´automne

Dnes jsem na Fler vystavila novou podzimní kolekci plstěných šperků. 


Circus

Fruit

Joie

Ondine

Surprise

Triple 

Lavender

Mystère

Écharde

Écureuil

Doufám, že se Vám líbí! :)


Miluju Pinterest!!

Už pár měsíců se mi při různých příležitostí naskytoval web www.pinterest.com - doporučovali mi ho kamarádi a známí ze všech stran. Dokonce jsem o něm četla i na blogech. Před pár týdny jsem se konečně zaregistrovala.  


Samotný web - sociální síť - se v poslední době rychle rozvíjí, patří k nejdynamičtějším serverům na světě. Řadí se do první desítky nejpoužívanějších sociálních sítí - vedle Facebooku nebo Twitteru. A já naprosto chápu proč.

Naprosto jsem mu propadla. Ano, opravdu, přiznávám. V rámci Pinsterestu jsou k dispozici tisíce, desetitisíce, možná i miliony originálních fotek. Na svém profilu si můžete tvořit nástěnky s různými tématy a na ně "připichovat" ty nejpovedenější fotky. Těmto složkám zároveň vybíráte hlavní/úvodní fotky. 

Při připíchnutí nějaké fotky na vaší nástěnku se vám zobrazují návrhy alb, které také obsahují tuto fotku a to vám usnadňuje hledat lidi, kteří mají podobný vkus nebo zájmy či se zabývají stejnými věcmi jako vy. Zároveň můžete online sledovat nástěnky těch, kteří vás zajímají a ostatní mohou sledovat vás. Já mám svůj Pinterest navíc ještě propojen s Facebookem (nemusíte mít speciální přihlašovací jméno) a pak se vaše nejoblíbenější fotky objevují přímo na vaší zdi, či dostáváte upozornění, které fotky přidávají či "lajkují" vaši známí.

Milují ho všichni, kdo mají rádi originální a zajímavé fotky a design. I já. Po nocích ležím v haldách fotek a obrázků, na kterých jsou výjevy z nejrůznějších oblastí, a nemůžu usnout. Když už si řeknu, že jdu do postele, tak objevím nějaké zajímavé album Všude o něm mluvím a všude ho doporučuju. Je to jako lavinová vlna :) 

A kam jsem až dospěla?? Aktuálně mám 37 nástěnek a cca 2850 připíchnutých obrázků - ale musím přiznat, že oproti ostatním jsem břídil, kam se na ně hrabu :) 

Ukázka mojí hlavní nástěnky.




pondělí 8. října 2012

Věčná studentka

Ano, přesně takhle si momentálně připadám. Lépe řečeno, takhle mě asi vidí paní za přepážkou banky, kam jsem dneska donesla potvrzení o studiu na nový akademický rok. 


Jednalo se o docela krátký rozhovor, nad jehož výsledkem se možná pobavíte, ale mě z něho plynou skutečné a nefalšované výhody.

Ve zkratce bych ho shrnula asi takto:

"Takže slečno, vy u nás máte zřízený studentský účet, že ano? A přinesla jste mi potvrzení o studiu, ano?"

"Ano, na tento školní rok."
"Slečno.. A jak dlouho se ještě chystáte studovat?"
"Noo, teď ještě dva roky."
"Jenom dva roky? A pak se nepředpokládáte, že byste pokračovala?"
"Noo, spíš ne. Tohle myslím stačí."
"Aha, tak já vám tu zapíšu do systému, že budete studovat ještě dva roky, abyste pak nemusela za rok zase předkládat potvrzení. Co vy na to, slečno?"
"To by bylo asi fajn."
"A opravdu se nechystáte studovat dál? Víte, že s tímto studentským kontem u nás můžete být vedena jako student až do vašich 28 let a mít tedy účet zcela bez poplatků?"
.....
"Takže se vážně nechystáte pokračovat? Když byste po tomto navazujícím ještě pokračovala, na jak dlouho by to ještě bylo?"
"Noo, já nevím. Asi 2 - 3 roky."
"Tak výborně. Předpokládejme, že budete studovat dál. Tak já vám to rovnou zadám do toho systému, ano slečno? Abyste sem nemusela kvůli tomu sem každý rok chodit. Takže teď 2, a pak ještě 2.. nebo vlastně 3.. No vidíte, a máme to akorát do těch vašich 28 let. V pořádku?"
"Je to fajn."
"Výborně! Takže ... teď jste u nás vedena jako student až do října 2017." 
"Děkuju mockrát."
"Ale za nic. Taky mám děti a taky potřebovali potvrzení o studiu. Moc mě těšilo, slečno. Mějte se moc hezky."

Musím přiznat, že mám opravdu ráda svojí banku a že mi vůbec nevadí všechno vyřizovat na pobočkách. Kdo by si to byl pomyslel, že se to takhle vyvrbí, když jsem si dneska na studijním vyzvedávala zmiňované potvrzení, na kterém je datum 8. 10. 2012 až 31. 9. 2013...




Svatba ze zvyku?

Vím, že nic nevím, respektive vím, že tomu ještě nerozumím, ale i tak mi to nebrání napsat tuto úvahu. Proč se vlastně lidi berou? A co víc, proč se vlastně neberou?
 

Čím jsem starší, tím méně tomu rozumím.

V pátek se můj strejda oženil s ženskou, kterou asi nemá ani rád a kterou nemá vlastně rád skoro nikdo – je falešná, jen se přetvařuje, všechno ví, všechno dělá nejlépe a nikdo lepší než ona už na světě prostě neexistuje. Jak jsem se dozvěděla na velkolepé svatební hostině, jeho děti jí taktéž nesnáší. Proč si jí ale vzal? Bál se, že v 45 letech už zůstane sám a nikdo jiný, než tato "megera" by ho nechtěla?  

Připadá mi to jako by všichni chtěli být zaškatulkovaní do nějakého šuplíčku, ve kterém se lidi třídí podle jejich stavu. Ženatý = do smrti spokojený?? Přežívání místo žití? Proč v současné době nikdo nebere "posvátný svazek manželství" opravdu vážně? 

Mám pocit, že lidé se po svatbě změní příliš rychle. Pravděpodobně za to může jakýsi povědomý pocit jistoty, že slib nelze jen tak jednoduše zrušit a že, než dojde k opravdovému rozvodu, tak si jeho protějšek zvykne a přizpůsobí se. Ale proč? Nemají si lidé brát pouze osoby, o kterých si jsou stoprocentně jisti, že to je ten/ta pravý/á na děti a strávení zbytek života po jeho/jejím boku? Přijde mi, že většina lidí se po čase v manželství jakoby dusí a neví kudy kam, že po oněch kouzelných slůvkách ANO pro ně skončila celá kniha a nikdo si neuvědomuje, že vlastně skončila pouze jedna z prvních kapitol.

S tím asi i souvisí nový trend, kdy se lidé radši pro "jistotu" ani neberou, aby v případě krize byl odchod jednodušší. A jsou ti, kteří žijí na "hromádce" svobodnější, než ti sezdaní? Nevidí ve svatbě spíše větší zodpovědnost za své jednání? A co ti, kteří žijí pouze ve vztahu několik let, možná několik desítek let? Není to už nějaká degenerace a strach někomu opravdu patřit a být OPRAVDU někomu věrný a vážit si ho?

Mám toho plnou hlavu, vážení, a sama začínám pochybovat o svých hodnotách. Bohužel.




neděle 7. října 2012

Platit či neplatit?

Včera večer se mi stala taková věc.
Seděla jsem v restauraci s jedním klukem, kterého jsem viděla podruhé v životě. Vše v čistě kamarádské rovině. Když jsme se zvedali k odchodu, tak jsem mu nabídla, že si každý zaplatíme své, což odmítl s tím, že mě zve. Nechala jsem ho tedy zaplatit a pak se rozjela debata o všeobecném ne/placení.


Vyprávěl mi, že nedávno byl asi 3krát s jednou dvacetiletou slečnou, která automaticky brala, že on za ní bude všechno platit, což ho neuvěřitelně štvalo. Měl pocit, že si jí tím kupuje. Když spolu byli jednou v baru, tak jí navrhl, aby za něj toho panáka tentokrát zaplatila ona. Prý na něj zírala s otevřenou pusou.

Je to normální?

Dnešní svět se dělí na slečny Soběstačné, které nemají problém zaplatit za sebe, případně někdy pozvat i druhého, a slečny Vykořisťovatelky, které automaticky berou, že všichni musí za její přízeň a společnost platit tím, že jí zvou. Oproti tomu na druhé straně stojí pánové Gentlemani, kteří by se urazili, kdyby slečna nabídla společné placení, a na pánové Egoističtí, kteří odmítají veškerou útratu platit a mají pocit, že když se mají ženy stále větší pocit, že jsou jim rovnocenné (ba že jsou lepší než muži), mělo by se to odrazit i v jejich vztahu k platbě útraty.

Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se u jednoho stolku všechny typy "platičů". U mého známého to vypadá, že potkal pan Egoistický se slečnou Vykořišťovatelkou a podle toho, co jsem pochopila, tak se viděli naposledy.

Je placení opravdu tak důležité?

Musím přiznat, že jsem s tímto problémem kdysi sama bojovala - vždy mi bylo blbé nechat za sebe někoho platit, zvlášť na prvních schůzkách, kdy se vyrovnání účtů za slečnu stává jakousi povinností. Nikdy nedokázala odhadnout, proti jakému typu mužů sedím. A zároveň nikdy se mi nestalo, že bych za někoho platila já, nebo by někdo přijal společné platby. Dokonce sis vzpomínám na jeden případ, kdy jsem (v souladu s nově přijatou taktikou - ani se o penězích vůbec nezmiňovat, protože pány prostě uráží) za sebe nechala zaplatit docela drahou večeři ve vegetariánské restauraci a pak mi ten kluk připadal takový smutný a hned jsem pochopila, že si mě zařadil mezi slečny Vykořisťovatelky.
 
Vracím se zpět ke včerejšímu večeru a k tomu napůl neznámému klukovi, se kterým jsem vůbec neměla problém se na placení zeptat a rovnou jsem to udělala. Mám dokonce i dobrý pocit z oné následující diskuze. Jenže tento kýžený pocit narušuje skutečnost, že kdyby to bylo opravdu vážné rande, tak se neodvážím ani pípnout a celý koloběh se bude odehrát znovu. Znovu bych začala vytipovávat proti jakému druhu muže sedím a znovu bych si s touto situací nevěděla rady a znovu bych všechny své myšlenky směřovala k tomu abychom hlavně byli už z té restaurace pryč.

Takže - ano, pro mě je to opravdu složité!
 
Není nad to si to rovnou otevřeně vyjasnit a předejít tak možnému faux pas či chybnému zaškatulkování vaší osoby. Problém je tedy v čem? Nebát se "pípnout"!